Moje generace má mnoha ohledech lehčí život, protože se může všechno řešit elektronicky a nemusíme nikam chodit. Když potřebujeme něco vědět, tak si stačí vzít mobil do ruky. Babiččina generace měla lehčí život v tom, že nemusela řešit tolik věcí s elektronikou...
Píšu o mojí babičce, která se narodila roku 1965. Z jejího vyprávění vím, jaké měla zhruba dětství. Doslechla jsem se dost věcí... Začala vyprávět tím, že doba byla úplně jiná. Samozřejmě, jak by nám řekl každý dospělý člověk, době, když byli malí naši rodiče...
Moje babička se narodila 18 března roku 1948 v hornické kolonii v Hrušově. Do 10 let tam žila na menším sídlišti a chodila tam do první školy. Když jí bylo 10, tak se s rodiči, prarodiči a strýcem odstěhovali do rodinného domku na Slezské Ostravě...
Moje babička se narodila roku 1945, čtyři měsíce po druhé světové válce. Rodila se na Slovensku, tam taky vyrůstala. Pár let později nastoupila na základní školu. Ve škole musela nosit uniformu, bílou košili a sukni s modrými proužky...
Dětství a dospívání mých prarodičů znám pouze z jejich vyprávění. Zejména můj dědeček velmi rád hodnotí své dětství, vyrovnává a komentuje dnešní styl mládeže, ovšem také velmi často vypráví příběhy ze svého dětského života, kde má ve mně věrného posluchače...
Tento příběh bude o mém dědovi, který se narodil v Zeměticích v Plzeňském kraji v roku 1941. Do svých šesti let žil s rodiči a dvěma sourozenci v rodném domku na vesnici. Kromě dětských her prožil i zážitky konce 2. světové války, na které má doteď živé vzpomínky...
Moje babička mi vyprávěla o svém dětství. Vyrůstala ve městě Vítkov s dvěma sourozenci v rodinném domě. Spolu se svou sestrou a bratrem podnikali spoustu vtipných a zajímavých věcí. Nejvíce mě zaujal příběh o tom, jak jezdili v ohradě na kravách...
Všechno to začalo na jižní Moravě, ve vesnici zvané Pouzdřany. Bylo to místo, kde se narodil můj děda. Samozřejmě tam řádil komunismus, jako stejně všude ve střední a východní Evropě. Děda se tedy narodil v rodině Kobzíků, která je známá tím, že dobře hospodaří...
Pro svoji slohovou práci jsem si vybrala popis dětství své babičky Zdeňky, která žije v Ostravě. Narodila se dva roky po válce, to byl rok 1950. Narodila se jako nejstarší dítě a má další čtyři sourozence (tři sestry a jednoho bratra)...
Moje babička se narodila v Olomouckém kraji v městě Litovel. I když neměla žádné sourozence, byla stále mezi dětmi, protože její maminka byla učitelka a také vedoucí gymnastického oddílu a její tatínek hrál fotbal za TS Tatran Litovel...
O Vánocích jsme se sešli u prarodičů. Mé oči se nemohly odtrhnout od zabalených krabic pod stromečkem. Konečně všichni už dojedli večeři, a tak jsme začali rozbalovat dárky. Hromada zmačkaného a potrhaného papíru se válela po celé místnosti...
Od malička jsem trávila spoustu času s prarodiči. Když jsme dostali úkol napsat vypravování nebo povídku a vyzpovídat babičku dědu pratetu nebo prastrejdu, vůbec jsem netušila, koho si zvolím. Kdybych si chtěla vybrat jednu z babiček...
V roce 1942 před 79 lety ve Staré Bělé u Ostravy se narodila má prababička. Narodila se v době, kdy ještě probíhala 2. Světová válka. Prababička bydlela v domě, který stál vedle letiště. Řekla mi, že nemá moc vzpomínek na tuhle dobu...
Moje babička se jmenuje Mária Molnárová. Narodila se 9. 8. v roce 1953 na Slovensku ve městě Filakovo. Babička mi říkala, že její dětství nebylo ničím zvláštní, prostě obyčejné dětství. Babičku vychovávala její babička. Babička v roce 1959 nastoupila...
Narodila jsem se 5 července 1954, dostala jsem jméno Růžena. Můj tatínek si po dvou synech přál mít princeznu, proto mi dal toto jméno. Vyrůstala jsem na venkově v obci Korolupy. Moji rodiče měli velký statek. Měli jsme spoustu hospodářských zvířat...
Moje babička, Eva Hýblová (za svobodna Bergerová), mi mnohokrát vyprávěla o svém životě a o době, kterou jsem já sama nezažila. A teď to povyprávím také vám. Narodila se v prosinci 1951 v České Třebové. Maminka se jmenovala Věra a tatínek Eduard...
Děda se narodil na vesnici a měl šest sourozenců. Chcípni museli rodičům hodně pomáhat s uhlím, se dřevem... A když nechtěli poslouchat, dostali od rodičů výprask a to stejné platilo i ve škole, tenkrát žáci měli z učitelů respekt...
Jak to vypadalo před půl stoletím, si dnes většina v mém věku nedokáže představit. Proto jsme se zeptala své babičky Dáši, která je o 50 let starší, jaké to bylo, když měla 14 let. Často slyším, to by se za nás nestalo. Opravdu je to tak? Bylo to tehdy lepší?
Byla zima a moje prateta, která bydlela celé dětství na malé vesnici poblíž Brna, seděla v menší místnosti, kde bydlel i její dědeček, kterého měla moc ráda a hodně času tam strávila posloucháním různých příběhů. Ten den u nich doma byla na návštěvě jedna její kamarádka...
Psal se rok 1956, kdy na svět přišel Jako třetí dítě mé prababičky Irenky a pradědečka Jaroslava můj dědeček Miroslav. Vyrůstal společně se svými třemi sourozenci a rodiči v rodinném domě, který dodnes stojí uprostřed obce Třebovice...
Budu psát o své babičce Miladě Arbterové. Narodila se 16. 4. 1956 v Uherském Hradišti. Když jí byly tři roky, tak se přestěhovali do Poruby v Ostravě. V Porubě se jí narodila sestra Eliška. Na prázdniny babička jezdila na Slovensko k dědovi a babičce...
Má babička mi pověděla, jaké má vzpomínky na své dobrodružné dětství a jak se jí v dřívější době žilo. Když se babička narodila, neměla zrovna šťastné první roky života. Probíhala totiž druhá světová válka, která nebyla zrovna příjemná, protože během ní umíralo plno nevinných lidí...
Když byla má babička v mých letech, tak byla spokojená se životem. Ale i teď je spokojená. Ona a její rodina chovali zvířata, pěstovali zeleninu a na podzim česali stromy. Na vesnici se dělaly zabijačky a ten kdo ji dělal, tak se sešli všichni z vesnice u něho doma a najedli se...
Škola je dnes úplně jiná než kdysi, změnilo se spoustu věcí, na které se společně podíváme. Učitelé měli autoritu, takže se žáci chovali k učitelům s respektem, což je v dnešní době někdy velký problém. Tehdejší děti chodily hodně ven, hrály hry...
Když jsem se dozvěděla o tomto tématu, hned jsem věděla, jak to napíšu. Obě babičky a dědu mám ráda. Takové prarodiče bych každému přála. Dneska ale budu psát pouze o babičce Jitřence. Jmenuje se Jitřenka jako první vycházející hvězda na obloze...
Moje babička je ročník 1948. Když jí byly asi dva roky, rodiče ji předali do domu v Nové Plesné k tetě a strýci - sourozencům jejího tatínka. Proč se tak stalo, se nikdy nedověděla. Teta a strýc zůstali po zbytek života svobodní a starali se o mojí babičku...
Ahoj, já jsem Elen Navrátilová a je mi 15 let. Píšu vám o dětství svých prarodičů. První část je o mých prarodičích ze strany matky a druhá ze strany otce. Děda z mamčiny strany se narodil na Slovensku do rodiny, v které měl čtyři sourozence...
Moje prababička se jmenuje Jiřina a má 84 let. Bydlí v Bělé u Opavy a má dva syny, mého dědu Ríšu a jeho bratra Ivoše. Vyrůstala v chalupě a měla další tři sourozence. Bydlela v pokoji bez kamen a celé dětství měla jednu knížku a jednu starou panenku...
Od té doby, co jsem se narodil, jsem poznal jen babičku a dědu ze strany mamky a babičku od mého taťky. Děda bohužel zemřel, když jsem byl ještě miminko. Taťka od mé mamky se narodil v roce 1940. Narodil se tedy přesně do období probíhající druhé světové války...
Narodil se 17. 10. 1960. Než začal dění kolem sebe vnímat, bylo mu asi 10 let, tak do té doby to šlo. Do dnešního dne má nejvíce z celého roku rád Vánoce a víte proč? Sešla se celá rodina a měli radost, že jsou všichni spolu, i když toho moc neměli...