Babička vypravuje - Lýdie Ryšková (GP-K4)

Narodila jsem se 5 července 1954, dostala jsem jméno Růžena. Můj tatínek si po dvou synech přál mít princeznu, proto mi dal toto jméno. Vyrůstala jsem na venkově v obci Korolupy. Moji rodiče měli velký statek. Měli jsme spoustu hospodářských zvířat, o které jsem se od svých pěti starala. Pásla jsem krávy, kozy a ovce. Měli jsme ještě prasata, koně, králíky, kachny, husy a slepice. Také jsme měli velkou zahradu, kde jsme pěstovali obilí, brambory, řepu a zeleninu. Byli jsme soběstační s potravinami. Mé dětství bylo složité. Moje maminka jezdila s koňmi orat pole a různé práce po okolí a na mě neměla moc času. Starala se o mě moje babička Karolína a tatínek. Do školky jsem nechodila, protože v okolí žádná nebyla a bylo zvykem, že o děti pečovali prarodiče. Neměla jsem moc hraček, jednak nebylo peněz nazbyt a navíc bylo spoustu práce okolo dobytka a statku. Mezi mé oblíbené patřila panenka s hliněnou hlavičkou a hadrovým tělíčkem a koník, kterého mi vyřezal tatínek. Později mi vyrobil i vozík pro koníka.

Neměli jsme ani televizi, protože na zábavu nebyl čas. První televizi si moji rodiče pořídili v mých 18 letech. Byla malá a hrála černobíle. Pak jsem začala chodit do první třídy, měla jsem koženou aktovku. Po příchodu ze školy jsem sedla na krávu a jela jsem na pastvu. Při hlídání dobytka jsem si psala úkoly. Od 7 let mě babička učila vařit a péct chléb. Měli jsme velkou pec, do které se vešly 4 bochníky chleba. V 10 letech jsem se naučila sekat obilí, abych mohla pomáhat tatínkovi na poli. Moji bratři moc pracovat nechtěli, občas jim tatínek nařezal řemenem na zadek. Já jsem bita nebyla, protože své povinnosti jsem si vždy splnila.

V létě jsme trávili většinu času venku a v zimě se dralo husí peří, babička Karolína předla a tkala. Naučila mě plést, což se mi v budoucnu hodilo. Tatínek dělal louče a vyprávěl nám pohádky a někdy jsme i zpívali. Moje dětství bylo hlavně o pomoci rodičům.

Chtěla jsem být kadeřnicí, ale moje maminka mi to zakázala. Po skončení školní docházky jsem proto nastoupila jako šička bot do podniku Snaha v Polici. V 19 letech jsem se vdávala a narodil se mi syn Roman. Stále jsem šila boty. Po narození syna Michala jsem přestoupila do Závodu Gustava Klimenta v Uherčicích opět jako šička bot. O ty mě provázely po narození dcery Petry. V 29 letech jsem dostala možnost studovat na učilišti ve Znojmě obor prodavačka. Děti byly nadšené, že maminka také píše úkoly a učí se. Pak jsem pracovala v pohostinství, ale nebylo to ono. Jsem nastoupila jako prodavačka u Jednoty Moravský Krumlov. A to mi vydrželo i po mateřské dovolené s dcerou Monikou až do důchodu. Nyní si užívám zaslouženého odpočinku a vnoučat.

Kdybych měla porovnat moje dětství a dětství babičky, myslím si, že babička to měla mnohem těžší než já. Nyní mají děti více možností než kdysi.