Babiččiny střípky mládí - Vendula Šindlerová (GP-K4)

Když jsem se dozvěděla o tomto tématu, hned jsem věděla, jak to napíšu. Obě babičky a dědu mám ráda. Takové prarodiče bych každému přála. Dneska ale budu psát pouze o babičce Jitřence. Jmenuje se Jitřenka jako první vycházející hvězda na obloze. Vídám se s ní téměř každý den a teď vám o ní něco prozradím.

Moje babička se narodila pár měsíců po válce. Říká, že je střelená, protože ke konci války přibývaly boje a často její maminka s ní v bříšku musela rychle běžet po schodech do sklepa, které hodněkrát sjížděla po zadku. Od té doby jí život přichystal spoustu zážitků.

Do školky v té době nechodila, protože musela pomáhat na statku, kde bydleli. Měli spoustu zvířat. Třeba koně Francka, který měl prostě rád ženy a muže moc nemusel. Taky měli krávu a slepice. Jelita z prasete, mléko a vejce vyměňovali se sousedy. No a kohouta se všichni báli, protože vždycky všem skákala na hlavu. Babička zavzpomínala i na kočku, která se jim okotila (porodila koťata) doma ve skříni.

Ve škole babička nepatřila k jedničkářům, často se prala s kluky, aby se zastala ostatních. Dostávala hodně poznámek, protože hlasitě bez přihlášení v hodinách vykřikovala. Babička zažila ve škole i rákosku, Ale nejradši vzpomíná na to, když v zimě chodili do školy přes půl pole. Než došli do školy, byli promáčení a učitel jim vždycky sušil oblečení na kamnech ve třídě, seděli jen ve spodním prádle a nikdo to neřešil. Později vystudovala zdravotní školu.

Jitřenka byla skvělá sportovkyně. Dělala atletiku (skok do výšky, běh) a hrála volejbal. Na střední zdravotní škole byla přihlášená na Dukelský závod. Byl to zimní závod na běžkách, kde s holkami skončila na čtvrtém místě. Byly rády, že nebyly třetí, protože by se musely zúčastnit závodů v Tatrách a to opravdu nechtěly, protože celý závod jely na sjezdových lyžích. Před maturitou dostala babička vysoké horečky, které jí poškodily srdíčko, a tak musela se sportem nadobro skončit.

9. září si babička našla dědu nebo děda babičku na hornickém dni, chodili spolu 3 roky a v roce 1968 se vzali. A svatební cestu jeli do Piešťan, Jenže tu jim předčasně ukončila sovětská armáda. Kvůli Rusům se rychle balili a čekali na poslední autobus, tam se bohužel nevešli. Nakonec stihli vlak a byli rádi, protože zjistili, že autobus, prý měli jet, měl bouračku. Po roce se jim narodil můj strejda Jirka a po pěti letech moje mamka Karin. Založením rodiny skončilo babiččino dětství.