Generace prarodičů - David Vaněk (GP-K4)

Má babička mi pověděla, jaké má vzpomínky na své dobrodružné dětství a jak se jí v dřívější době žilo.

Když se babička narodila, neměla zrovna šťastné první roky života. Probíhala totiž druhá světová válka, která nebyla zrovna příjemná, protože během ní umíralo plno nevinných lidí. Byla to zlá doba, ale po jejím skončení se svět o něco zlepšil a byl také dost zajímavý a plný zážitků.

Mojí praprarodiče jí vyprávěli, že byl zrovna vojenský nálet, a proto se museli rychle schovat do sklepa, kde měli pro jistotu nějaké jídlo v konzervách a vodu, kdyby ve sklepě náhodou museli zůstat delší dobu. Její rodiče se o mou babičku určitě báli a chtěli, aby válka co nejdřív už byla u konce. Po nějaké chvíli, co se schovávali, jim vedle do místnosti malým, sklepním okýnkem proletěl granát, který naštěstí nevybuchl, což bylo velké štěstí, jinak bych už tady asi nebyl. Po válce, až byla babička o něco větší, tak chodila do pionýrů, což byl spolek dětí a mládeže, kde společně všichni chodili do přírody a poznávali nové, užitečné věci. Nosila na sobě bílou košili, na které měla různé odznaky, modrou sukni, kterou zpevňoval opasek a kolem krku, pod límcem nosila rudě červený šátek. Toto byl oblek správné pionýrky. Kluci nosili podobný kroj. Babička se do pionýrů vždy těšila a byla ráda, že se může dozvědět, nebo si vyzkoušet nové věci. Babička žila společně s její rodinou ve Vítkovicích, v domě, kterým se dříve říkalo kairo. Na takovém pozemku byl cihlový dům a dvůr, na kterém rostly květiny a jabloně, nebo si na něm babička hrála se smými kamarády. Chodila také do školy, kde byla vzorná žačka a po škole šla za odměnu do cukrárny, nebo s kamarády ven. V šestnácti letech babička šla na svou první spartakiádu, ale pozor, byla dokonce na pěti. Teda.... byla by na pěti, kdyby se jí těsně před termínem třetí spartakiády nenarodil můj taťka. Byla tedy jen na čtyřech, ale mezi nimi se stihla také vdát. Na spartakiádě byly různé věkové skupiny lidí, na které se dívalo celé hlediště, jak hezky cvičí a předvádí umělecký výkon. Její poslední spartakiáda byla v roce 1990, kdy byl prezidentem Václav Havel, který nesouhlasil s komunisty a spartakiáda musela být zrušena. Toto bylo babičce a určitě i ostatním velice líto, protože měla ráda cvičení a pohyb. Mezitím má babička byla zaměstnána v takzvaném hollerithu což je něco jako taková starší informatika. Akorát bez počítačů, pracovala jen s psacími stroji. Babička byla se svým dětstvím a dospíváním spokojená, až na nějaké výjimky. Například kdysi nebylo na prodej ovoce, jako třeba banán, nebo mandarinka, protože ovoce moc v Evropě rozrostlé nebylo. Proto si na Vánoce darovali pomeranč, nebo nějakou vlastně vyrobenou drobnost. Masa v té době také nebylo dost, a proto se s ním šetřilo určitě více, než teď.

Babička je spokojená s touto dobou, až na to, jak se někteří dnešní lidé chovají. Jinak se mé babičce tato doba líbí, protože si přijde více svobodná a je ráda, že už je tato doba mírnější, než kdysi.