Život mého dědy - Patrik Václavík (GP-K4)

Tento příběh bude o mém dědovi, který se narodil v Zeměticích v Plzeňském kraji v roku 1941. Do svých šesti let žil s rodiči a dvěma sourozenci v rodném domku na vesnici. Kromě dětských her prožil i zážitky konce 2. světové války, na které má doteď živé vzpomínky. Nejvíc mu zůstávají vzpomínky na bombardování, osvobození americkými vojáky, německé zajatce.

Po válce se s rodiči přestěhoval do sousedního města Stod. V tomto městě také začal chodit do školy. Našel jsi tam kamarády, kteří se jmenovali Karel, Gustav, Pepa, Ada a hodně jiných. A s nimi zažil všelijaká dobrodružství. Třeba chodili lovit do lesa veverky, vybírali ptačí hnízda, v zbořeninách po bombardování si hráli na vojáky.

Po skončení 8. třídy začal studovat na střední škole, tehdy JSŠ s ukončením maturitní zkouškou. Během studia se zajímal o další pokračování svého života. Případně chodil do kurzu motorového létání a chtěl se stát profesionálním pilotem. Stejně tak ho i zaujala námořní plavba a rád by se byl stál lodním kapitánem, to se bohužel ale učilo v Rusku.

Jedním ze zájmů byla elektronika, což bylo rozhodující. Po maturitě tedy nastoupil do elektrotechnického učiliště. Zbytek života strávil jako elektromontér.

Já s mým dědou jsme si sice podobní, ale je to jen díky společným genům. Náš život je úplně odlišný nejen v době, ale také v prostředí. Když se můj děda učil teprve chodit, tak já už měl v ruce herní ovladač. Oproti dědovi jsem měl hezký kočárek, s kterým jsem projel celou Ostravu. Technika a životní styl byl ve všem jiný. Neměli ani elektřinu, co v této generaci je nepředstavitelné. Výběr studia také nebyl vůbec odborný. V této době už si každý může vybrat studium podle vlastního uvážení. Ale zase naopak měli více možností trávit čas venku, protože ještě neexistoval internet. V jejich době byly jen normální nemoci, a ne covid-19.