Skromný děda - Šárka Pacíková (GP-K4)

O Vánocích jsme se sešli u prarodičů. Mé oči se nemohly odtrhnout od zabalených krabic pod stromečkem. Konečně všichni už dojedli večeři, a tak jsme začali rozbalovat dárky. Hromada zmačkaného a potrhaného papíru se válela po celé místnosti. Vypadalo to jako po výbuchu. Pěna jen Kroutil hlavou a zamumlal: „Tolik hraček jako pro celou školku.“ Zpozorněla jsem a děda pokračoval: „To já si nejraději hrál s dřevěnými polínky, která bohužel nakonec vždy skončila v peci.“  Překvapeně jsem se zeptala: „A to jsi neměl normální hračky?“ „Něco málo ano, ale tenkrát jsem vyrůstal úplně v jiné době,“ vysvětlil mi.

A tak nastal ten pravý čas poslechnout si, jak se kdysi žilo. A děda začal vyprávět. Narodil jsem se ve Šmigovci, v malé vesničce, za druhé světové války. Když skončila, měl jsem pouhé dva roky. S dalšími devíti sourozenci se rodiče poslouchal na slovo bez odmlouvání, a dokonce jim vykal. „Vykal?“ Zopakovala jsem, přišlo mi to hrozně divné. Dověděla jsem se, že tehdy děti dospělým netykaly. A tak pokračoval. Žili jsme skromně, aspoň jsem po venku běhal bez bot. Po večerech jsme si povídali anebo poslouchali rádio. Televizi jsme tenkrát neznali. S úžasem jsem vykřikla: „To si děláš srandu, to je jak v pravěku!“  „Ne, já mluvím vážně, vyrostl jsem bez mobilu nebo počítače a nic mi nechybělo,“ odpověděl.

Povídal dále. Můj tatínek od rána do večera pracoval na poli a staral se o dobytek. Chovali jsme krávy, ovce, slepice a koně. Už jako dítě jsem pomáhal na poli, kopal jsem brambory, dával domácím zvířatům žrádlo. V 11 letech mě nešťastnou náhodou kopl kůň a já skončil v nemocnici. Maminka nemohla často za mnou jezdit na návštěvu desítky kilometrů. Přerušila jsem vyprávění otázkou: „A to se ti nestýskalo?“ Podíval se na mě: „Ale to víš, že jo.“

Poté se rozpovídal, jak chodil půl hodiny pěšky do jednotřídky. Neměl jsem na výběr mnoho škol. Strojírenství mě nezajímalo, a tak jsem se rozhodl vyučit zedníkem. Alespoň jsem mohl pomáhat tatínkovi s pracemi na domě.

Uvědomila jsem si, že dětství prožíval úplně odlišně. Nemíval dostatek volného času na své záliby. Pomáhat doma bral jako samozřejmost. Rodinné výlety nebo dovolené se nekonaly. I když v domě žilo dětí jako smetí, všichni se měli rádi a navzájem si pomáhali. Dodnes si se skromností všeho váží.