Příběh dětství mé babičky - Veronika Gábová (GP-K4)

Moje babička se narodila v Olomouckém kraji v městě Litovel. I když neměla žádné sourozence, byla stále mezi dětmi, protože její maminka byla učitelka a také vedoucí gymnastického oddílu a její tatínek hrál fotbal za TS Tatran Litovel. Od malá jezdila s rodiči a kamarádkama na kole, jelikož Litovel je na rovině a většina obyvatel se po městě a okolí na kolech pohybovala. Chodila se svým tatínkem na tréninky do tělocvičny i na fotbalové hřiště, s maminkou na gymnastiku a míčové hry. Celá její rodina jezdila často na kolech na výlety do okolí města. Od malička si hrála s panenkami na paní učitelku a nikdy nechtěla být ničím jiným než "sportovní paní učitelka". Ve škole měla skoro stále samé jedničky a učení jí nedělalo problém, její maminka dohlížela na to, aby si všechno vždy do školy připravila a teprve šla s kamarádkami ven.

Měla nejlepší kamarádku Miládku, se kterou prožila vlastně celé dětství, a i když jako dospělí žijou každá v jiném městě, pravidelně spolu tráví o prázdninách týden v jejich rodném městě Litovli. Oběma se jim splnil sen "být učitelkou" a shodují se, že jejich maminky i z nich měly radost. Jejich rodiny se totiž spolu přátelily, často se navštěvovali, hrálo se na klavír, zpíval a povídal. S Miladkou chodily do kina, cvičit do sokolovny, jezdit na lodích po řece Moravě, v létě na koupaliště, v zimě bruslit na rybník a se školou se v té době jezdilo pravidelně lyžovat do Jeseníků. Také chodila společně s Miladkou do kostela, nejraději na "májové", líbila se jim hra na varhany a poslouchali kázání pana faráře.

Na druhém stupni základní školy chodila na brigádu do místní sodovkárny, později i do papírny. Dělala různé pomocné práce a radovala se z vydělaných peněz. Je fakt, že je vždycky použila na dárky pro rodiče a kamarády. Každou neděli chodila na fotbalové hřiště fandit mužstva starších, za které hrál její tatínek a dva strýcové. O hodně dlouho později, babičce umřel tatínek, pořádal se v Litovli Memoriál Járy Němce.

Ve škole měla babička hodně kamarádů, byla i předsedkyní třídy, protože měla "dobrou vyřídilku", což jí její spolužáci, se kterými se setkává, rádi připomínají. Účastnila se turnajů ve vybíjené, přehazované a dalších sportovních soutěží. Rodiče ji ve všech zájmech podporovali, vyžadovali ale, aby si napřed splnila školní povinnosti a nezanedbávala práci v domácnosti - s maminkou vařila i pekla, síla a vyšívala. Tatínek ji bral sebou na ryby i do Ochotského divadla, které zkoušelo a hrálo v sále restaurace na náměstí. Jezdili také do divadla do Olomouce, chodila s maminkou do knihovny a k narozeninám i k Vánocům dostala od ní krásné knihy.

Jediné, co jí chybělo, byli sourozenci, a proto si přála vždycky velkou rodinu a zvířátka, často si představovala, že má v pokoji dvě sestry a dvě kočky. Ale člověk nemůže mít všechno, proto si myslím, že dětství babičky bylo pěkné i přes to, že neměla žádné sourozence. Moje dětství se od toho babiččina dost liší, ať už tím, že dřív nebyl internet ani telefony, a nebo tím, že dříve se chodilo daleko více ven do přírody, než je dnes zvykem a než mám já zvykem. I když i já, tak jako babička, se snažím doma pomáhat, učit se nové věci a chodit s kamarádkami ven.