Jednou jsem s mou maminkou šla na procházku a potkaly jsme mou pratetu. Ta nám řekla, že jejich kočička bude mít koťata, a že je bude muset utopit. Bez rozmyšlení jsem začala maminku prosit, abychom si je vzali. Ta ale řekla, že neví, a že to musí probrat s tatínkem. Nečekala jsem a hned jsem tetě řekla, že rezervuji dvě koťata, jedno pro mě a druhé pro bratra. Zachráním je!
Už docela dlouho celý svět trápí koronavirus. Zase, už podruhé v roce 2020, nesmíme chodit do školy, do kina, do restaurace, do některých obchodů. Nesmíme se stýkat, dokonce musela mamka zrušit oslavu mých 10. narozenin, kterou jsme dlouho plánovali...
Každý pomoc potřebuje
i ten malý človíček.
Příroda se znečišťuje,
je to v ní jak středověk.
Vyrůstám se svou rodinou v rodinném domě na vesnici. Ještě do nedávna jsme zde žili čtyři generace. Moje prababička, babička s dědečkem, maminka s tatínkem a já. V naší rodině bylo vždy zvykem si navzájem pomáhat. Úkoly a povinnosti jsme měli rozděleny podle toho, co každý z rodiny dělá rád...
Víte, co dělají hasiči? Každý ví, že hasí. Ale umí i něco jiného. Nemusí jenom hasit oheň, ale můžou třeba pomoct kočičce na stromě, jezdit s bagrem a tak dál.
Můj taťka je hasič a někam taky s tím bagrem jezdí. Nevím kam, to mi neřekl...
Ahoj! Povím Vám pohádku. Bude to o tom, jak si můžeme a měli bychom si navzájem pomáhat.
Kdysi dávno žili dva bratři a jeden se jmenoval Oldřich, druhý Karel. Rozhodli se, že půjdou na výlet. A tak jim maminka přibalila kus chleba a vodu...
Byla jednou jedna holčička Anička, která měla babičku. Babička byla hodná, ale bohužel i hodně stará a už toho moc nezmohla. Nebyla sama, měla svého Maxe. Max byl její pejsek pudl. Měla také sousedky. Byly na tom stejně. Jedna se jmenovala Karla a druhá Maruška. Byly to nejlepší kamarádky od tří let. Takové přátelství byste chtěli i vy, věřte mi.
Jednoho dne přišel covid,
ušili jsme roušek tolik,
že jsme mohli rozdávat,
lidem starým pomáhat...
V době korony si my lidi musíme pomáhat. Sice jsme skoro všichni v karanténě, ale někteří riskují své zdraví, například kuchaři se snaží vařit jídlo pro staré lidi a hodně pro nemocnice. Nejvíce svoje zdraví riskují zdravotníci a sestřičky. Každý den musí nosit roušky a různé obleky.
Výrok j. A. Komenského: „Komukoli prospěti můžeš, prospívej rád, možno-li celému světu,“ mě přiměl k zamyšlení nad problémy dnešního světa. Vyhledala jsem si různé články a organizace např. Lékaři bez hranic nebo Člověk v tísni. Obě organizace jsou rozšířené různě po světě. Touto úvahou bych chtěla poukázat na to, že je rozumné lidem pomáhat.
V dnešní době si lidé hledí sami sebe. Přitom kolem nás je spousta lidí, kterým můžeme pomoci. Nemusí to být velká pomoc. Stačí maličkost, která nás vlastně ani nic nestojí a přitom můžeme udělat velkou věc. A vůbec nezáleží na tom, kolik nám je let.Pár rozhovorů nám ukáže, jak je to vlastně snadné…
Kdo by si jen při oslavách Nového roku 2020 pomyslel, že srdečné objetí či políbení na tvář bude tabu, a že se „ze dne na den“ změní celé lidství.
Začíná nový den. Vzbudím se, vezmu si aktovku a jedu do školy. Ulice plné lidí, všude auta, tramvaj přecpaná. Den jako každý jiný. Odpoledne, když se vrátím domů, mamka mi dává do ruky ušitou roušku a desinfekci...
J.A. Komenského osobně obdivuji, protože označení „učitel národa“ nezíská jen tak někdo. A vlastně díky němu máme dnešní způsob vzdělávání, což je nazváno „škola hrou“. Takže jeho myšlenku, pod kterou si každý představí něco jiného, vlastně splnil. Pomohl dětem prakticky z celého světa ke vzdělání.
Proč jsem se rozhodla do této soutěže zapojit? Popravdě asi proto, že jsem chtěla lidem něco vzkázat. Dvanáctileté děti jako já nemají moc možností, kde říct svůj názor více lidem. Myslím, že toto je dobrá cesta…
Občas je to trochu těžší.
Netuším,
jestli sama sobě zapírám,
nebo radši mlčím.
Pak si vyčítám ticho.
Teď, jak je koronavirus, měli by si lidé více pomáhat. Měli by se podporovat zdravotní sestry a doktoři, protože ti v tuhle situaci to mají nejtěžší. Musí mít celý den roušky a starat se o málo nebo občas i o hodně nemocné pacienty a přitom riskují svoje životy a ohrožují svoje přátele, jen aby pomohli pacientům.
U příležitosti výročí úmrtí (350 let) jednoho z největších českých myslitelů, filosofů a spisovatelů, J. A. Komenského, jsme pro vás připravili originální literární soutěž motivovanou jedním z jeho citátů, který je právě v dnešní nelehké době více než aktuální.
Vyhlašujeme vítěze naší literární soutěže Jsem lidská bytost, myslím a mám názor. Vzhledem k velkému počtu došlých prací v kategorii K1 (do 9 let), jsme v této kategorii nakonec vyhlásili 11 vítězů. Všechny vítězné práce naleznete na našich stránkách...
Jsem člověk, který dělá spoustu chyb, ale to je zcela normální, protože lidé prostě a jednoduše chyby dělají. Ty jsou však velmi různorodé. Někdo jen něco poplete, jindy je omyl náhodný, avšak bohužel často se stává, že se jedná o špatný úmysl a pak, když si člověk uvědomí, že jeho chování nebylo správné, je velmi složité danou situaci napravit.
Čím nebo kým bych chtěla být, to je teprve otázka. V minulosti jsem chtěla být jedním člověkem. Teď jsem druhým. Doufám, že teď jsem alespoň z části takovým, jakým jsem chtěla být. A v budoucnu budu třetím.
Píše se rok 2019 a jako každý teenager v dnešní době držím mobilní telefon a placem rychle kroutím nad jasně svítícím displejem s reklamami, texty plných prázdných slov a s fotografiemi spolužáků s prázdnými úsměvy na tvářích. Takto každý z nás prokrastinuje okolo tří hodin denně.
Chtěla bych být člověkem, který dokáže odpouštět a zapomenout na chyby, které se staly v minulosti, na problémy a na vše špatné, co se mi přihodilo. Myslím si, že když se člověk dokáže odpoutat od minulosti, může být jeho přítomnost a budoucnost mnohem úspěšnější. Špatná minulost je podle mě břemeno, které člověka táhne ke dnu.
Já jsem od svých 7mi nebo 8mi let chtěla kreslit kreslené seriály na počítači. Byla bych šéfkou firmy, která by se jmenovala…. Eee, ještě nevím. Moje firma by měla 1, 2, 3, 4, 30 pater. V každém patře by bylo jedno oddělení. V mé firmě by pracovalo asi 5000 lidí a později i víc.
Vždycky jako malá jsem se houpala na houpačce a s babičkou jsme zpívaly písničky. A jak jsem měla 5 roků, tak jsem chtěla chodit do hudební školy a hrát na housle. Teď bych chtěla založit budovu, která by se jmenovala Hudební planeta. Snad víte, co by se tam dělalo! 1. Zpívalo. 2. Hrálo na nástroje.
Chtěla bych pracovat jako buď paní sestřička, nebo jako paní doktorka. No, jen si to představte MUDr. Nikola Benová. To by bylo super. Ale vraťme se k tématu. Paní doktorka samozřejmě u dětí. Sestřička píchá injekce. Pořád se bojím, že dám někomu jed do těla.
Až budu velká, chci být zachraňovatelkou zvířátek. Protože je to dobrý čin pro zvířátka. Abych je vysvobozovala z pastí, oken, plotů, stromů a skal. Chtěla bych, aby se jmenovala Za… Ještě nevím.
Já se jmenuji Simona Žurková a chtěla bych pracovat ve veterině nebo ve školce. Na veterině bych se starala o zvířátka a byla bych tam s sestřenicí. Pomůžu jim i kvůli drobnostem. Budu jim dávat léky, abych jim pomohla. Budu se o ně starat. Měli bychom ji v Chlebičově. Nejde mi o peníze, ale o ta zvířátka. Chci jim pomoct.
Až já budu velká, svět podle mě bude vypadat tak, že bude více znečištěné ovzduší a taky bude lítat více letadel, jezdit více aut. Lidé budou nosit kvůli tomu roušky na obličejích. To jsem si vymyslela. Doufám, že to tak nebude. Taky se bojím, že by mohla být válka, protože už zase války jsou. Viděla jsem to v televizi.
Vím, že teď jsem trochu zlobivý, ale do budoucna chci být hodný. Ale zase nemůžu být úplně nejhodnější, protože nechci, aby se mi kvůli tomu ve škole nějak posmívali. Já bych se chtěl chovat slušně vůči všem, myslím tím lidi, zvířata i přírodu.
Mým snem je stát se veterinářkou. Mám ráda zvířata. Úplně nejvíce se mi líbí delfíni, psi a kočky.
Místo delfína máme doma v akváriu rybičky a k nim jednoho šneka, který má zlatou barvu a želvičku, která se jmenuje Zlatonka. Dala jsem jí takové jméno, protože má na krunýři žluté proužky.