Věřili byste, že voda může být živá? Já myslím, že ano. Právě v tomhle příběhu je voda skutečně živá. Holčička: „Mami, tati, pojďte na pláž!“ Rodiče: „Ano, už běžíme!“ Holčička: „Tak jo. Já už jdu napřed!“ Rodiče: „Dobrá.“ Holčička je na pláži. Zaujaly ji vlny, které tam jsou. Jenže to holčička netuší, že se blíží jedna velká vlna...
Teče voda dokola,
poslouchá se u mola.
Poslouchá, poslouchá,
co se bude dít.
Vítězná práce - ohodnocena odbornou komisí.
"Abu, pojď si se mnou hrát! Volá malá holčička Adila, Abuova sestra. Abu teprve rozlepuje oči, a řekne: "Adilo, počkej, mám velkou žízeň."
"To já taky, ale rodiče a chůva mi řekli, že vody je už velmi málo."
"Co to povídáš, vždyť voda nemůže dojít!" Abu vstal z rohože z lýka představující postel.
Kdysi dávno byla maminka Emilly. Emilly měla dceru Charlotte. Žily si krásný život. Jednoho dne Charlotte a Emilly zjistily, že všichni z městečka pijí jen Coca Colu a Pepsi. Vůbec se jim to nelíbilo. Chtěly vymyslet plán, jak je od toho odradit. Sladké nápoje jsou nezdravé. Jejich snaha byla však marná.
Živá voda teče kolem,
teče loukou, lesem, polem.
Díky vodě padá déšť,
kytky mohou krásně kvést.
Kudy teče živá voda,
tam roste mech,
je krásně zelený,
až to bere dech!
Vítězná práce - ohodnocena odbornou komisí.
Kdysi dávno v jedné malebné vesničce žilo děvčátko jménem Eliška. Společně s rodiči bydlela v malém domečku. Kolem něj se rozprostírala zahrada plná květin, stromů a keřů. Eliška byla hodné a veselé děvče, které dělalo rodičům samou radost. Odmalička měla ráda knížky plné dobrodružství a napětí. Často si představovala, jak je hlavní hrdinkou, která pomáhá chudým a bezmocným.
Já si pod slovním spojením živá voda představím kapku, která může chodit, mluvit a dalších mnoho věcí.
Jednoho deštivého večera se narodí kapka jménem Vodněnka. Všude se snaží najít nějaké hnízdo nebo květ, kde by mohla přespat. Nakonec najde květ. Květ, ale není obyčejný jako všechny ostatní, je totiž kouzelný...
Malá dívka jménem Atoon musí zachránit celou vesnici. Vybrali si ji bohové, kteří k ní v nocích promlouvali: „Atoon, Atoon, najdi vodu, jinak všichni zemřete, rychle, rychle.“ Druhý den ráno Atoon vyhlásila po celé vesnici, že k ní mluvili bohové. Všichni se divili, proč tak malá holka musí jít pro vodu, ale protože byli věřící, tak jí pro tu vodu poslali. Ještě než odešla, tak jí mamka řekla: „Atoon, ty to zvládneš, já ti věřím.“
Vítězná práce - ohodnocena odbornou komisí.
Kibury je malá holka žijící v Africe ve vesnici jménem Nabaku. Kibury má 4 bratry a velmi chudou rodinu. Kibury sní o tom, že jednoho dne objeví zdroj vody pro její vesnici a za chrání ji tím. Díky tomu by totiž pomohla spoustě dětí a rodin a nikdo by brzy ráno a pozdě večer už nemusel chodit takovou dálku pro vodu.
V jednom hlubokém lese mezi vysokými skalami byl od pradávna malý pramínek živé vody. O pramínku věděla jen zvířátka z lesa. Voda z pramínku měla kouzelnou moc léčit rány a uzdravovat.
Živá voda byla v pohádce Zlatovláska. Živá voda uměla oživit třeba mrtvého pavouka. Stačila jen kapka této vody. My v pohádce nežijeme. Máme křišťálově čistou vodu, kterou kromě nás lidí pijou i zvířata a rostliny. Vodu k životu potřebujeme všichni.
Vítězná práce - ohodnocena odbornou komisí.
Kdysi v jednom království žil král, ale byl chudý. Za jeho vlády vyčerpali tolik vody, že jim žádná nezbyla. Tak zavolali všechny občany, aby jeden z nich šel hledat ztracenou vodu. Král nabídl půl království za odměnu. Nikdo se do světa vydat nechtěl, ale nakonec se přihlásil kluk jménem Tomáš, že vodu najde.
Živá voda oživila Jiříka v pohádce o Zlatovlásce, vodou ze studánky zachránila slepička kohoutka. To ale byla pohádka, koho a co může voda zachránit dnes v reálném životě? Lidi, zvířata, rostliny? Nebo co vám první přijde na mysl, když uslyšíte toto slovní spojení – živá voda?
Přinášíme vám fotografie z oficiálního předání cen literární soutěže Petr Bezruč - 150 let, které proběhlo v rámci Festivalu v ulicích v pátek 30. 6. 2017 na pódiu u Slezkoostravského hradu v Ostravě.
Známe již všechny výherce v naší soutěži, děkujeme všem za účast, za velmi krásné příspěvky. V hlasování opravdu lítý boj a těší nás, že se do něj zapojilo tolik příznivců soutěžících autorů. Oficiální předání cen proběhne v rámci Festivalu v ulicích dne 30. 6. 2017 na pódiu u Slezkoostravského hradu. Dětem, které nebudou moci dorazit, zašleme následně ceny poštou.
Známe již vítěze hodnocení naší odborné komise. Další vítěze určí pouze vaše hlasy. Nyní bylo spuštěno internetového hlasování, na konci textu označte vaši oblíbenou práci pomocí tlačítka To se mi líbí. Hlasování bude ukončeno v neděli 11. 6. 2017 ve 20 hodin. V každé kategorii (kromě 1.) vybíráme ještě další 3 vítěze... Těšíme se na vaše hodnocení.
Vítězná práce - ohodnocena hlasováním čtenářů.
V rukou jsem stálé držel bílý papír a snažil se donutit svůj mozek, aby přijal slova, která na něm byla vyrytá. Jediné, co jsem dokázal přijmout, bylo, že horší rukopis jsem v životě neviděl. A to beru v potaz i ten svůj. Vážně, když už někdo píše něco tak hlubokého, mělo by to i nějak vypadat. Minulo pár minut, než mi došlo, co se tam píše. A pak jsem omdlel.
Jen jedenkrát kolem mne šla láska, napsal Petr nám. Však žila jedna kráska, jež ho milovala, a o té, teď píši Vám. Muž její bojovníkem české cti se stal. Měli spolu šest dětí z nich jednoho Vladimíra, Jenž naší země špatnosti ukázal.
Ležím si na v postýlce s nebesy a snažím se usnout. Maminka říkala, že musím spinkat, jinak budu pořád taková maličká holčička. Nechápu to, vždyť mám teprve měsíc a ona říká, že budu prý malá. No to se uvidí. Já si totiž myslím, že ještě vyrostu. Ne já si to nemyslím, já to vím stoprocentně. Jinak by byli všichni členové mé rodiny malí, ale omni jsou přitom obrovští.
Jaké to je, když ti nikdo před spaním neřekne „miluju tě“ jaké to je, když nikomu nechybíš, Jaký je ten smutný život, to právě chudinko jen ty víš. Sedíš si tu v denním letu jak růžička za rozkvětu, jenže ty nerozkvétáš, uvadáš, a v zapomnění upadáš.
Dneska vám budu vyprávět příběh, který se mi stal nedávno. Je to příběh o klukovi, který sehluboce zamiloval do jedné holky. Ale ona ho nechtěla a on se s tím nechtěl smířit. Ten kluk sejmenoval Tomáš a ona Anna. Byl normální den školy, středa. Přišel jsem ráno do školy na 7 hodinu jako vždycky. Nikdy se mitam nestalo nic neobvyklého. Až na ten den.
Vítězná práce - ohodnocena hlasováním čtenářů.
Každý člověk má ve svém životě někoho, na kom mu záleží, miluje ho a nikdy by ho neopustil. Může to být rodina, přátelé… Zkrátka někdo, kdo by nám chyběl a postrádali bychom ho, kdyby se třeba jednou nevrátil domů. Já ale ne. Před pár lety jsem přišel o všechno. Moji rodiče vlastnili malé květinářství, milovali svoji práci.
Vítězná práce - ohodnocena odbornou komisí.
Probudily mě paprsky vycházejícího slunce. Byl krásný letní den, ale nebylo mi do smíchu. Mé rodiče před několika dny zajal král, jehož jméno lidé ze strachu nevyslovovali. Jmenoval se Salvador. Byl králem nejen území, které sousedilo s královstvím mých rodičů, ale taky vládl armádě temných bojovníků, poslů zla. Všude, kudy prošli, zasáhla lid neúroda a hladovění.
Vítězná práce - ohodnocena odbornou komisí.
Všechno její tělesné teplo už vyprchalo a ona zůstala chladná. Neustále jsem upíral pohled na její hruď. Hledal jsem sebemenší známku pohybu. Sebemenší zdvihnutí či klesnutí. Její hrudník byl ale nehybný jako krajina s mírnými hrbolky a záhyby. Čekal jsem, až se její oči otevřou a odkryjou tu rozkvetlou louku, kterou jsem tolik miloval, až ji zacukají koutky a objeví se úsměv...
Vítězná práce - ohodnocena hlasováním čtenářů.
Jmenuji se Sandra. V létě jsem dostala úžasný nápad, a sice přihlásit se na herecký kurz. Ach ano, bylo to pro mne těžké, protože se trochu děsím společnosti cizích lidí. A protože jsem se chtěla překonat, šla jsem na první setkání. Snažila jsem se se nebýt příliš nápadná, a proto jsem si oblékla tuctové modré rifle, bílé triko bez potisku a na nohy jsem si obula červené tenisky.
Zdravím, jsem Sofie McNeilová a je mi patnáct let. Žiji v dětském domově už od tří let, kdy můj věčně opilý otec to přehnal a už se z toho neprobudil. Matka byla feťačka, která od otce utekla po mém narození. To díky ní jsem se narodila se závislostí na heroinu. Od té doby co můj otec zemřel jsem se uzavřela do sebe a s nikým nemluvím.
Když mi bylo 5 let, paní zima nám předváděla, jak umí být krásná a romantická, když všechno kolem nás zahalí do sněhové peřiny. Krajinu promění v pohádku. V ten den, když mrzlo, až praštělo, začíná moje pohádka. Tatínek v tento den donesl domů malinké chlupaté klubíčko, které sedělo u našich dveří a třáslo se zimou.
„Děti, chtěla bych vám říct příběh,“ vyprávěla stará žena v šátku. „Byl jednou jeden kraj, kde ptáčci tvořili dokonale znějící orchestry, lidé tančili a prozpěvovali si k práci, kraj byl plný slunce a na obloze nebyl ani mráček. Ze všech koutů se jim linuly různé rýmy veselých písniček a říkadel, ale kdesi v něm se nerozléhala písnička plná radosti, jak tomu bylo všude jinde.
Vítězná práce - ohodnocena odbornou komisí.
Jednou kolem šla, pěkná láska má. Podobu měla jako růže, jako nádherná žena, která vše přemůže. Jen si tak šla a mne zasáhl blesk - ta její krása a očí lesk. Byli jsme v parku, potom šli do lesa, má v očích nádheru, jak barvu modrou nebesa.