Život mojí babičky - Lucie Borková (GP-K4)

Moje babička, Eva Hýblová (za svobodna Bergerová), mi mnohokrát vyprávěla o svém životě a o době, kterou jsem já sama nezažila. A teď to povyprávím také vám.

Narodila se v prosinci 1951 v České Třebové. Maminka se jmenovala Věra a tatínek Eduard. Byla ze tří dětí a zároveň nejmladší. Její dvě starší sestry se jmenovali Věra a Alice, přičemž Věra byla o 4 roky starší a Alice o 2. Moje babička je musela poslouchat jako své rodiče, jelikož její tatínek byl profesorem na střední škole a maminka zdravotní sestra, takže neměli moc času na holky, proto museli být samostatné. Prababička po dlouhých letech jako zdravotní sestra měla sama velké problémy s páteří, a tak musela změnit práci a stala se sekretářkou. Z tohoto důvodu měla trochu víc času na své dcery, ale spíše pomáhali z důvodu velkých bolesti zad. Se sestrami pomáhala hodně nejen doma kolem "baráku" - natírala plot, sekala dřevo, a to, i když byla holka, tak jí to šlo jako po másle, pomáhala na zahrádce, také svojí mamince v kuchyni s vařením. Při vyprávění, co a jak jí v kuchyni pomáhala, mi řekla: „To víš, maminka mi vždycky říkávala, co mám dělat a já to udělala. Také mi dala knížku receptů, která se v naší rodině dědí z generace na generaci už spoustu let… Tu knihu jsem také dala tvojí mamince, tak doufám, že ti ji předá nakonec taky.“ Potom mi také vyprávěla, jak pomáhala starším lidem v ulici, kde bydleli, chodila na nákupy a tak dále.

Jednou její tatínek rouboval stromy, aby měli lepší ovoce, a moje babička jednou šla se svými sestrami kolem sadu, kde ten strom stál, a řekla: „Hele, tohle je tatínkova jabloň, zase ji někdo poničil, pojďte, půjdeme to spravit!“ A naroubované větve se svými sestrami ostříhala. Jejich taťka se tak rozzlobil a zařval: „Kdo mi ostříhal ty rouby na stromě!“ Všechny tři se tak lekly, že se bezhlavě rozběhly a běžely za svou mamkou a vše jí vysvětlily: „Mami, my jsme asi taťkovi ostříhaly nějaké rouby… My jsme myslely, že to někdo poničil, a navíc to vypadalo zvláštně, tak jsme to chtěly spravit.“ Na to jim maminka řekla: „Víte, holky, roubování je spolu s očkováním větví způsob, jak dostat lepší ovoce.“ Poté, co jim to podrobně vysvětlila, tak je musela zavřít na celou hodinu v kůlně s dřívím, aby je jejich tatínek nenašel a pořádně nepotrestal či neseřezal. Když už to přišlo pradědovi divné, začala být nervózní jak sáňky v létě, protože je nikde nemohl najít, se trochu uklidnil a zeptal se prababičky: „Věruško, už ty naše holky hledám asi hodinu, nevíš, kde jsou?“ A prababička mu na to řekla: „To víš, Edo, zítra mají ve škole focení, tak jsem je zavřela do kůlny, abys na ně nemohl,“ a tak šli společně odemknout dveře do kůlny babičce a sestrám, které už samou nudou ze dřeva stavěly domečky, a po jejich vysvětlení, proč to udělaly, se všichni zasmáli a společně pomohli dědečkovi udělat nové rouby. Zkrátka ne nadarmo se říká: „Žádný učený z nebe nespadl.“

Když byla babička menší, ale už chodila do školy, museli chodit opravdu daleko, a tak se sestrami jezdily na kole, které se dělilo na dámské a pánské jen z jediného důvodu -  na dámském kole byla ještě vzadu navíc síťka, aby se holkám nezasekávaly sukně. Když už babička přestala nosit sukně, síťka se jednoduše oddělala, aby nepřekážela. Do školy museli chodit co 14 dní i v sobotu, ale babičce to nijak nevadilo,  protože na to byla zvyklá a ve škole jí to bavilo. Babička už chodila asi do 8. třídy, kdy si poprvé koupili auto. Byl to Spartak - na tu dobu auto rychlé jako šíp - a byli také ve Svazarmu, který pořádal orientační jízdy (auta vyjížděla z různých míst různou dobu do stejného cíle, na stanovištích se plnily úkoly).

Po otázkách, jaké bylo dětství, s tím musela pomáhat a tak dále, přišla konečně na řadu otázka: „Co bylo tvým snem?“ A na tuto otázku mi odpověděla následovně: „Jelikož můj tatínek byl profesorem na střední škole, chtěla jsem jít v jeho stopách a šlépějích a stát se také učitelkou… Nejdříve jsem přemýšlela nad učitelkou v mateřské školce, protože mě bavila práce s malými dětmi, ale nakonec jsem se rozhodla pro základní školu a rozhodla jsem se správně.“ Jednou také chtěla odcestovat někam do zahraničí k moři, alespoň na čtrnáctidenní dovolenou, kde by nemusela řešit žádné svoje problémy. Teď, když už je v důchodu, tak s mým dědou jezdí na dovolené pořád, takže se jí tenhle sen také dočista splnil.

Na závěr bych chtěla napsat, co si o té době myslím a na jaké rozdíly s dnešní dobou jsem přišla.

Podle mě doba, které babička žila, měla spoustu výhod, ale i nevýhod. Výhodou bylo například, že by ti trávily většinu času venku a všichni si navzájem pomáhali. Nevýhodou však bylo, že se neměli jak domluvit s někým, kdo bydlel hodně daleko, museli tam buď dojít pěšky, nebo dojet autobusem, jelikož neměli telefony. Na rozdíl od dětství mojí babičky se dnes mohu se svými kamarády domluvit na sociálních sítích, že půjdeme ven, nebo podnikneme výlet na venkovní hřiště, či půjdeme do kina. Mohu také najít všechny informace na internetu, mohu používat jak mobilní telefony, tak počítače. Dnes máme k dispozici na rozdíl od dané doby pouze barevné televize s dálkovým ovladačem a s přístupem na internet, o čem si dříve mohly děti nechat jenom zdát. Ve škole dnes používáme moderní interaktivní tabule, notebooky a tablety při výuce. Podle mě je dnes naše výuka mnohem pestřejší, zábavnější a modernější, než bylo vyučování v době socialismu.