Generace prarodičů - Kristýna Imrichová (GP-K4)

Moje babička je ročník 1948. Když jí byly asi dva roky, rodiče ji předali do domu v Nové Plesné k tetě a strýci - sourozencům jejího tatínka. Proč se tak stalo, se nikdy nedověděla. Teta a strýc zůstali po zbytek života svobodní a starali se o mojí babičku, kterou vychovali až do dospělosti.

Strýc byl horník a do práce dojížděl za každého počasí na kole. Bydleli ve vesnici v rodinném domě. Chovali dvě krávy, kozy a slepice. Na zahradě si pěstovali zeleninu. Běžně se chodilo do lesa sbírat šišky, které se přikládali do kamen, stejně taky klestí. Sbírali také houby, borůvky, maliny a ty hned využívali k přípravě oběda. Hospodařili na polích. Dobytek v letním období pásli. Sekali louky a sušili seno pro zvířata. Babička musela pomáhat. Ráno v 6 hodin muselo být odevzdáno mléko. Z něho sebraly namátkové vzorky na kontrolu tučnosti. To proto, aby její lidi neředili vodou nebo nesbírali smetanu pro sebe. To byla každodenní povinnost babičky ještě před školou zajít na náves s mlékem. Stejně tak musela do konzumu odevzdat vajíčka, která se vážila. Byl to povinný kontingent.

Nosila velké plechy s buchtami k místnímu pekaři. Tam buchty běžně pekla celá vesnice. Další povinností, když přišla ze školy, bylo chodit na pole. Vyzbrojená hrubou zástěrou a rukavicemi vytrhávala plevelní ostí. Byla sklizeň obilí, ručně odebírala pokosy, svazovala do snopku a stavěla panáky. Až ve večerních hodinách se jezdívalo nasekat krmení na večeři a na ráno pro dobytek. Sváželo se (obilí, zpráva) na voze taženém kravami. Obilí se pak ve stodole mlátilo a až byla k dispozici mlátička k půjčení, tak se z ní v zimě pytle s obilím vozili na saních do místního mlýna, kde z něj semleli mouku. Chleba si pekli doma "v pekarčáku" (někteří v té době už chodili pro chleba k pekaři). Přes letní období se krávy a kozy pásli dlouho do noci na loukách za vesnici, kde je babička hlídala, a až kolem půlnoci za svitu měsíčku se lesem vracívali všichni domů z pastvy a z pole. Protože sami koně neměli, museli každé jaro a podzim objednávat sedláka. Ten měl "pořadník", a tak se muselo dlouho čekat, než přijel pole poorat. Konec velké dřiny přišel, se pole povinně odevzdávala do JZD. To mohlo být babičce kolem 12 let.

Zboží bylo v té době nedostatek. Spousta se dala sehnat "pod pultem" (to znamenalo, že se nechávalo pro známé za nějakou protislužbu). Babička ještě pamatuje, že přes vesnici chodil s dřevěnou krosnou dráteník. Ten spravoval hrnce, sklo, porcelán. Celkově si lidé mnohem více vážily věcí (jak surovin, tak času a práce vložené do výroby) a pokud se nějak pokazily, snažili se je opravit a ne jako dnes vše hned vyhodit a koupit nové. To nešlo opravit, z toho se alespoň snažili upotřebit nějakou část, díl. Chovali se tak zároveň ekologicky a ekonomicky. Vstupovali s děravé ponožky, zašívali a lákaly děravé oděvy. Přešívalo se. K nové obuvi se přibalovaly náhradní podpatky, k oděvům zase kousek látky na záplatu a náhradní knoflík.

Základní škola od 1. do 5. třídy byla na vesnici. Učilo se ve "dvojtřídkách". Babička nikdy nechodila do Pionýra, ale ve škole jí do něj nutili chodit (nechodili asi jen tři žáci). Od 6. třídy se muselo dojíždět do "měšťanky" do Třebovic. Autobus nejezdil moc často. Děti musely po vyučování dlouho čekat v "čekací třídě" s učitelským dozorem a tam si dělat domácí úkoly nebo jet dobroslavickým autobusem jen na Žižkov a pak pokračovat pěšky. Dvakrát týdně chodila cvičit do místní sokolovny. Tam byla k dispozici spousta nářadí. Chodívala tam moc ráda. Pamatuje si, že mívali i vystoupení na hřišti na Žižkově a tam se chodívalo z Nové Plesné průvodem. Za odměnu dostali párek a sodovku. Taky nacvičovali na spartakiádu.

Vztah mývala, když se vesnici z jednoho konce na druhý neslo varování předávající se vzájemně mezi sousedy: „Kočovní cikáni jedou!“ Všichni věděli, že to znamená, že musí všeho nechat a rychle zahnat drůbež. Bohužel se stávalo často, někdo to nestihl, tomu slepici (husu...) ukradli. Jejich ženy nosívaly dlouhé sukně a pod ně schovávaly vše, co se dalo ukrást. Proto se lidi snažili urychleně tomu zabránit. Zavírali ploty a hlídali svůj majetek. I tak se stávalo, že tito nevítaní kočovníci přelézali ploty a sklízeli úrodu, kterou ne zasadili. Když si sousedé své hlídali a oni nemohli krást, alespoň neodbytně žebrali od jednoho k druhému.

Vařilo se především z toho, co si lidé sami vypěstovali a vychovali. Polévky se vařívali husté a přikusoval s ním chleba. Na vaření druhého chodu často nezbýval pro těžkou práci čas. Jednou týdně se chodilo nakoupit k řezníkovi a mnohdy se stalo, že na ně po vystání fronty nic nezbylo. Když se koupily párky, byl to pro babičku "velký svátek". Sladkostí tenkrát moc nebylo, ale co je bonbón i čokoláda už věděla a občas si na nich pochutnali. Oblíbené byly "mejdlíčka" různých barev a chutí. A taky rádi děti lízaly slisované kostičky šuměnky, které byly původně určené do vody. Někdy jsi jako malá zkoušela uvařit karamel. Ten však ztvrdnul a nešel z hrnce ven. Na svačinu do školy si nosívala chleba, na který rozetřela kostku cukru namočenou v kávě, jindy chléb pomazaný povidly a posypaný krystalky cukru. K tomu sezónní ovoce. Když už byla větší, mohla si vydělat svou práci nějaké peníze, a to tak, že sklidila přebytek ovoce, které zajela se starým kočárkem pěšky do města prodat. Vážila to na mincíři. Vždy po odvážení přihodila hrstku ovoce navíc zdarma.

Vánoce se slavily oproti dnešní době velmi skromně. Uvařila se hrachová polévka. Dělávala se "bryja" -  omáčka ze švestek s rozinkami a perníkem. Pekla se vánočka. Byl skromně ozdobený stromeček, jindy jen nazdobené větve ve váze. Zdobilo s malinkými jablíčky, ořechy... Dárky dostávala praktické jako ponožky, štrample, boty...

Hračky moc neměla např. Malou plastovou panenku "plaváčka". Vyráběla si domečky z papíru. Dostala vysněnou "hanačku v kroji" Vrstvenou sukni převlékala tak dlouho, až ji zničila a dostala vyhubováno.

Celá její rodina byla hluboce věřící, proto i ji vychovali ve víře. Chtěla pracovat kdekoliv, kde jsou děti. Šla se však vyučit za kuchařku, jak chtěla jí matka, která ji nevychovávala. Sen si částečně splnil, když vařila dětem v mateřských a základních školách.

Své babičky si nesmírně vážím a mám ji moc ráda.