Literární soutěže

Babička Janička je velmi silná žena, je hodná a pracovitá, měla hezké dětství, ale bohužel bez své maminky. Ta jí a svého manžela opustila, když se zamilovala do jiného muže. Janička se přesto nevzdala a převzala domácí povinnosti za ni. Postupně dospívala a našla si práci v továrně, kde natírala dveře. Práce to nebyla moc dobrá pro zdraví, ale nic jiného jí nezbylo.

Moje rodina už od nepaměti bojovala a čelila malým i velkým za zdmi statku v malé hanácké vesnici. Statek rodině patří už od 15. století. Tehdy ho daroval Buchlovský pán svému věrnému společníkovi. Dům a jeho vlastníci zanechali ve vesnici nesmazatelnou stopu.

Když jsem se zeptala mojí babičky na to, jaké bylo její dětství, jaké to bylo chodit do školy, a jak trávila venku čas se svými kamarády, nejdříve se zarazila, že už si snad na to ani nepamatuje. Řekla, že jí asi bude muset pomoct i děda, aby si vzpomněla. Mě překvapilo  hlavně to, že moje babička chodila na stejnou základní školu jako dnes chodím i já a chodila na ni i moje maminka.

Jednoho dne vešla paní učitelka do třídy a řekla nám, že je nějaká soutěž o svých prarodičích. Já, která jsem hodně soutěživá jsem se rozhodla že to aspoň zkusím napsat. První babičky jsem se zeptala, když jsme k ní jeli na husu. Bylo to pro ně velmi těžké odpovídat, ale nějak jsem to z nich vytáhla.

Nedávno jsem navštívil babičku a dědu Holušovy, kteří bydleli v Ostravě - Hrabové za jejich mládí. Měli krásnou dobu a rádi na ní vzpomínají, protože oba měli svou partu kamarádů a hráli s nimi hry a trávili čas venku. Babička popisovala zábavu, jak počítali auta podle značky a projely třeba tři za jednu hodinu, ale musela plnit i spoustu povinností doma.

V době mých prarodičů bylo mnoho věcí jinak, bydlelo se mnohokrát v jedné místnosti, kde se spalo i vařilo a byla rodina spolu. Chodilo se do školy pěšky. Třeba oblečení děti dědily po sobě, také v jídle bylo vše skromné a nic se nevyhazovalo, nebyly peníze jako v této době. Na všechno pokud to člověk sám nevypěstoval, nevyrobil, peníze neměl.

O babiččině dětství moc nevím, ale vím něco o jejím dospívání a přítomnosti. Moje babička se zamilovala do mého biologického dědy. Měli se rádi a babička porodila mého strejdu. Po dvou letech šel můj biologický děda na vojnu. Babička mezitím porodila mou maminku.

Ahoj, jmenuji se Lída. Mám blonďaté vlasy a blankytně modré oči jako pomněnky. V naší rodině je nás šest. Bydlíme v rodinném domku na vesnici. Do školy jsem to měla daleko. Kilometr po hlavní silnici. Umím dobře kreslit na plátno. Ve škole jsem z výtvarné výchovy dostávala samé jedničky. Proto to byl můj nejoblíbenější předmět.

Moje babička se jmenuje Nina. Babička měla v rodině šest bratrů a byla jediná dcera. Měla hodně práce a do školy měla docela daleko. Moje babička umí strašně dobře vařit. A ve škole měla hodně ráda chemii a běloruštinu. Neměla ráda fyziku a geometrii.

Můj děda chtěl být zpěvák. Ve zpívání byl hodně dobrý. Ve škole se setkal s mojí babičkou, moje babička měla ve škole samé jedničky. Můj děda se pak do babičky zamiloval, ale moje babička o tom nevěděla. Byli hodně dobří kamarádi, strávili spolu hodně času, za nějakou chvíli jí děda řekl, že ji má rád, ale babička už bohužel měla někoho jiného.

Moje babička se chtěla stát doktorkou a byla v tom velmi dobrá. Babička se učila ve škole, měla samé jedničky, pak se ale zamilovala do dědy, ale on ji v tom vůbec nepodporoval. Každý den děda přemlouval a přemlouval babičku, ať toho nechá, že to stejně nikam nedotáhne.

Děda měl hodné rodiče a říkal mi, že se mu dobře vyrůstalo. Rád chodil po škole ven a rád hrál venkovní hry s kamarády. Ve škole se říkalo pánům učitelům a učitelkám „soudružko“. Ve škole měl dobré známky a měl okolo sebe hodně kamarádů. Známky měl takové průměrné, ale do školy chodil celkem rád. Vysněnou práci měl popelář a strojvedoucí.

Život v roce 1999 už začal být pro lidi více komfortní. Například i tím, že již rok byly otevřeny potravinové řetězce jako Kaufland Tesco nebo Carrefour, a tím pádem si mohli lidé nakoupit i v neděli, protože do té doby bývalo v neděli zavřeno. Také výběr potravin byl větší a ceny se díky konkurenci snižovaly.

O dědečkovi a babičce nic nevím, nedožili se mě, ale věřím, že to museli mít opravdu náročné. Řeknu vám něco o mých rodičích. Taťka bude mít tento rok 57 let a mamka 53 let. Táta měl mnoho sourozenců, když byl malý, osm, takže to doma neměli zas tak lehké. Po čase jim tatínek zemřel na motorce. Narazil do stromu a měl vážné poranění, takže to nepřežil.

Když děda začne vyprávět o svém dětství, je to vždy zajímavé a někdy se v tom ani nemůžu vyznat. Vzpomíná na rybníky na Zárubku, které už nejsou, na nějaké bunkry protiletadlové obrany Němců za druhé světové války a kaliště, což vůbec nevím, co je. Prý se tam vyráběl šlam na topení. Co je ale šlam?

Na včerejší oslavě narozenin jsem říkal moji prababičce, že se chci zúčastnit literární soutěže na téma generace prarodičů. Poprosil jsem ji, aby mi vyprávěla o svém dětství. Začala vyprávět, jak žili v Praze Podolí ve velké vile s několika byty.

Určitě vám někdy rodiče říkali o věcech, které si ani neumím představit, třeba že když byli ve stejném věku jako my, neexistovaly telefony, a tak se museli domluvit, kdy a kde budou venku, nebo museli na sebe zvonit. No, a právě vám chci povyprávět o mém dědovi.

„Děti, pojďte vyrábět ozdoby,“ zavolala na nás s bratrem maminka. Vyrábění ozdob na vánoční stromek mám ze všeho nejraději, honilo se mi hlavou, když jsem šla do kuchyně. Tam už čekala naše maminka s ozdobami připravenými na stole. Když jsme si sedli, dala nám maminka každému ořechy, stužky, celofán – prostě to, co jsme měli doma a co jsme si mohli dovolit.

Můj děda, o kterém chci vyprávět, se narodil v roce 1958 ve vesnici Řeka. Dětství se starším bratrem však strávil v obci Střítež, kde ve věku 6 let začal chodit do školy. Na první stupeň základní školy děda chodil v místě bydliště. Toto není zajímavé, ale to, že se ve třídě učily vždy dva ročníky společně (2. a 4. třída společně a 3. a 5. třída také společně).

Moje babička se jmenuje Miroslava, ale od mala jí všichni říkali Mirka. Když jsem byla malá, vždy mi a mé sestřenici vyprávěla na naší chatě pohádky před spaním. Jednou si ale nemohla na žádnou vzpomenout, ani žádnou rychle vymyslet, tak se rozhodla že nám poví svůj vlastní příběh, který se jí stal v dětství.

Prababička Libuška se narodila 6. 1. 1929 a zemřela ve věku 95 let. Velmi ráda pro celou rodinu vařila slavnostní obědy a byla šťastná, když se u ní sešla celá naše velká rodina. Poslední roky života byla už hodně nemocná. Sedávala v křesle a při návštěvách vždy vyprávěla o svém dětství a životě a vzpomínala. I ve svém věku měla neuvěřitelnou paměť.

Můj děda žil v 50 letech minulého století ve dvoupatrovém domě pro šest rodin. Sdílel pokoj se svou starší sestrou a díky tomu, že byl přítomen, když si plnila úkoly do školy, naučil se proti všemu očekávání v pěti letech číst, psát a počítat. Díky tomu, že si dokázal spočítat útratu, chodil na všelijaké nákupy.

Velkým štěstím pro mě je, že mám babičku Věrušku. Narodila se deset let po druhé světové válce. Ráda vzpomíná na dětství, vždy se jí při tom rozzáří oči. Vyrůstala se dvěma sourozenci a deseti sestřenicemi a bratranci. Její dětství bylo plné lumpáren. S radostí vzpomíná na prázdniny u babičky a dědečka, kteří měli na vesnici velké hospodářství.

Moje babička mi často vypráví o svém dětství. Její vyprávění vždy rád s napětím poslouchám… Narodila jsem se v roce 1953. Moje dětství i mládí bylo šťastné. Vyrůstala jsem v milující rodině spolu se starším bratrem. Dětství jsem prožila jako městské dítě.

Je to už víc než rok, co tu moje milovaná babička není. Měla jsem ji velice ráda, a tak chci těchto pár vět zpracovat právě o ní. Od malička se mnou trávila spoustu času. Naučila mě péct a mnoho dalších skvělých dovedností. Nejraději vzpomínám na příhody z jejího dětství.

Moje babička se jmenuje Rozálie Švitelová. Narodila se 13. května 1951 jako druhé dítě rodičům, kteří reemigrovali z Rumunska do Československa. Přišli osidlovat pohraničí, usadili se na Jesenicku v malebné vesničce Petrovice, kde babička prožila své dětství. Tatínek od babičky pracoval v lese a maminka se starala o domácnost. Babička má 4 sestry a jednoho bratra.

František v létě po škole pracuje na poli a pomáhá rodině s hospodářstvím. Hospodářství sice nevydává mnoho, ale jejich dům je vždycky plný smíchu a jídla, i když jsou to jen skromné brambory a zelenina.  Zdenička naopak tráví večery s knihou a se svou matikou diskutuje o historii a literatuře. Ráda by jednou odešla do města na studia, což ale pro dívku na venkově není jednoduchý cíl.

Můj děda se jmenuje Jarek, bylo mu 17 let stejně jako jeho kamarádovi. Jeho kamarád zůstal v roce 1967 na Den dětí doma sám, protože jeho mamka byla v lázních. A tak se kluci rozhodli, že ten Den dětí spolu oslaví a poprvé ochutnají alkohol.

Vždycky, když slyším německou píseň s názvem Erika, kterou měli v oblibě němečtí vojáci za 2. sv. války, vzpomenu si na příběh, který mi vyprávěla moje maminka o své babičce. Tento příběh se odehrál za 2. sv. války asi v roce 1942, kdy moje prababička Drahoslava měla asi 23 let a měla před svatbou s mým pradědečkem.