Když byl můj tatínek malý, tak ho děda vezl v kočárku protestovat proti sovětské okupaci v roce 1968. Bylo to na náměstí v Ostravě. Děda stál zády k tanku a držel mého tatínka. Když nastartoval tank a z výfuku vyšlehl kouř...
Na otázku: "Co zažili naši prarodiče, když byli ještě malí", si děda vzpomněl na tyto některé vzpomínky. Celkově vyrůstali bez technických vymožeností dnešní doby, většina prací byla vykonávána ručně. Vyrůstal v příměstském prostředí...
Moje prarodiče si moc nepamatuji, protože zemřeli, když jsem byl malý. Z vyprávění rodičů asi nejvíc vím o dědovi Mirkovi. Dědovi rodiče byli pořád v práci, podnikali, ale moc se jim nedařilo. Děda se svými dvěma sourozenci byl odkázán sám na sebe...
Mým dnešním úkolem je napsat vyprávění o tom, jak žili naši prarodiče. Je u nás na návštěvě moje babička, tak jsem se ji zeptala, jak to dříve bylo a jak ona prožila mládí. Hodně mi toho povyprávěla a já sem něco z toho napíšu...
Můj praděda Otto Fiala bojoval za první světové války v letech 1914 až 1920 Itálii. Naštěstí se vrátil živ, avšak si ve válce zhuntoval zdraví. Ve 21 letech vypadal na dvojnásobek svého věku... Už nebyl mladým junákem, jímž byl před odjezdem do Itáli
Moje babička se jmenuje Jana Maděrová, rozená Kvasnovská. Narodila se 16. října 1960 rodičům Evě a Janu Kvasnovským. Moje babička měla nejen šílené, ale také složité dětství. Proč? To se postupně dozvíte...
Co bude, až mně bude jednou 85 let? Bude ještě 3. světová válka? Jen si takhle po večeři přemýšlím a blbnu, i když toho mám ještě hodně na práci. Minimálně mám po večeři dát máslo do vody do hrnce na snídani a utřít nádobí...
Psal se rok 1940. Vše to začalo v mém řeznictví. Po dni stráveném prací jsem cítil únavu, když však vojáci Wehrmachtu vpadli do našeho domu, únavu vystřídala panika. Mířili na mě, mou ženu a dítě zbraní...
Jmenuji se Marie a narodila jsem se v Olomouci v dubnu roku 1948, 3 roky po 2. světové válce. Nikdy jsem nepoznala svého otce, žila jsem jen s maminkou. Mám další čtyři sourozence, ale ti byli o dost starší než já, takže se dá říct, že jsem měla v dětství maminku jen pro sebe...
Tichý zpěv meluzíny se dral skrz okenice v doprovodu praskajícího ohně. Temné prsty tmy se natahovaly přes denní světlo a zelená tráva se s posledními výdechy začala připravovat na zimu. Byl podzim. A jako obvykle touto dobou se rodina sešla u krbu obývacího pokoje...
Moje babička se jmenuje Danuše Misiorzová a rodila se 6. srpna 1949, takže dnes jí je 72 let. Pojďme se ale vrátit do roku 1949 a povyprávět, jak babička žila. Babička se narodila do chudé rodiny, která žila velmi skromně. Její maminka byla uklízečk
Období našeho života dětství je nejkrásnější a nejbezstarostnější ze všech. Pro mou babičku to úplně ale nebyla pravda. Každý máme v domácnosti nějaké povinnosti. V naší době si stěžujeme už jenom na to, že nám rodiče řeknou, ať vyneseme smetí...
Letos před podzimními prázdninami nám paní učitelka navrhla, že můžeme napsat vypravování. Téma bylo: Zážitek a dětství našich prarodičů. Poprosil jsem babičku Zdenku, aby mi vyprávěla nějakou příhodu z doby, kdy byla malá. S babičkou často povídáme
Jaké to bylo dospívat v jiné době? Tuto otázku slýchávám překvapivě často, každý se dožaduje odpovědi, kterou jim většinou neposkytnu. Jelikož si nemyslím, že doba je to, co nás všechny zajímá. Jaké to je – dospívat…
Ahoj, jmenuji se Lucie Vargová a je mi 15 let. Dnes budu psát o svoji babičce. Narodila se v Havířově a žije tam až dodnes. Havířov byl v té době město tzv. „mladých“. Žila v malém domku společně s mamkou, taťkou a sestrou...
Oslovila jsem svoji babičku s přáním sepsat její životopis. Moje babička se narodila v roce 1951 v Ostravě - Muglinově a žije tady dodnes. Něco Vám o ní povím. Má 2 sestry, které byly starší než ona, takže když rodiče pracovali, její sestry se o ní staraly...
Můj děda se narodil 12.4.1941 v Beckově na Slovensku. Jmenuje se Ivan. Narodil se doma, v rodném domě stejně jako jeho sourozenci. Žil v domě s maminkou, tatínkem a čtyřmi dalšími sourozenci. Děda je ze všech sourozenců nejstarší. Svůj život v dětstv
Mám babičku, která právě bydlí v Porubě, kam se přestěhovala s manželem. Odstěhovala se z Třebovic z baráčku, kde bydlela s rodiči a s mladším bratrem. Babička je straší o šest let než bratr, takže se o něho dost starala. Vždycky jak šla s kamarádkami ven, tak tahala s sebou kočárek...
Dobrý den, rád bych Vám představil svoji babičku. Jmenuje se Věra, má 79 let a bydlí sama v Ostravě. Babičku se snažím navštěvovat vždy, kdy to jen trochu jde. Často po tréninku za ní zajedu a jenom si povídáme..
Psal se rok 1948, listí nabralo podzimní odstíny a do oken se usmívalo zubaté slunce. Kalendář ukazoval 23. října. Ticho v nemocnici prolomil dětský pláč, úleva a smích, které se rozezněly chodbami a při té příležitosti obšťastnila svět svou přítomností malinká dívenka Šárka...
Navštiv svoji babičku, dědečka, pratetičku, prastrýčka a zjisti, jak se jim žilo v době jejich dětství a dospívání. Jaká to byla doba, když tehdy chodili do školy. Jak museli poslouchat své rodiče, s čím vším museli doma pomáhat. Jaké byly jejich touhy a sny, co chtěli prožít, čím/kým se chtěli stát.
Volně se inspiruj příběhy svých prarodičů a napiš nám vyprávění nebo povídku s příběhem z jejich doby, popiš nám jejich dětství nebo se v úvaze zamysli na rozdíly mezi Tvým a jejich dětstvím...
Vyhlašujeme vítěze naší literární soutěže J. A. Komenský. Zcela mimořádně jsme ocenili všechny došlé práce. Všechny vítězné práce naleznete na našich stránkách...
Byla - nebyla jedna země, kterou si ani představit neumíte, jak je veliká. Ani za měsíc ji nepřejdete, ale když pak nasednete do letadla, tak ji přeletíte za pár hodin. Uprostřed té země se nachází město Wuchan. Jednou tu přiletěl zlý čaroděj na kouzelném mraku a seslal kletbu. A povídá: „V roce 2019 sem přijde zlá nemoc.“ A odletěl. Všichni obyvatelé se báli, ale bohužel se kletba naplnila.
V dnešní době je to hodně těžké. Mamka pracuje na počítači, dohlíží na učení nás tří dětí a vaří. Aby toho neměla moc, tak jí pomáhám. Pomáhám jí hlavně s uklízením domu a vytahováním nádobí z myčky.
Mamka taky ráda pomáhá. Jednou jsme jeli na návštěvu do Ostravy. Jeli jsme autem a mamka uviděla slečnu z Vietnamu, která klečela u stromu s nákupními taškami a brečela.
V dnešní době bychom si měli pomáhat. Různým osobám a různými způsoby. Podle mě by mělo platit pořadí - rodina, přátelé, cizí lidé. Ti, kteří potřebují pomoc nejvíce, třeba starší lidé, potom lidé, kteří žijí sami, také nemocní lidé a ti další.
Jako každý rok, tak i letos v lednu jsme s naší paní učitelko uskutečnily pochod Tří králů. S mými kamarádkami Kájou a Simčou jsme si oblékly bílá ponča a korunky a vyzbrojeny jídlem a teplým čajem jsme vyrazily do ulic Opavy.
Až budu velká, chci být zachraňovatelkou zvířátek. Protože je to dobrý čin pro zvířátka. Abych je vysvobozovala z pastí, oken, plotů, stromů a skal. Chtěla bych, aby se jmenovala Za… Ještě nevím. Aby tam bylo 17 pater, aby bylo pokojů 5 v jednom patře. Můj zástupce by byl hodný. Každý den bychom jezdili po celé Opavě.
Jmenuji se Natálie Kondrátová, je mi 9 let a chodím do 4. A na ZŠ Ilji Hurníka. Do školy chodím ráda, mám ve třídě hodně kamarádek a skvělou paní učitelku.
Ráda pomáhám doma mamce a taťkovi a pomáhám druhým. Třeba starší sestře hlídat mého malého synovce a neteř. Nebo se naučím zahrát na housle někomu z rodiny to, co má rád, a zahraju to. Vždy je to velmi potěší.
Byla jedna paní a ta pekla koláč a dělala těsto na linecké. Když chtěla koláč z trouby vytáhnout, vzpomněla si, že jí chybí vajíčka. Vzala si mikinu, bundu a boty a vyrazila… Nechala bohužel otevřenou troubu...
Každý může pomáhat. Pomoci můžeme komukoli. Já se snažím pomáhat mamince, ať má méně práce. Umývám nádobí, strouhám brambory a pracuju i na zahradě. To mám moc ráda. Myslím si, že pomáhat je skvělé. Když vidím radost, jakou tím udělám mamince.