Vědět, či nevědět, toť otázka? - Sebastián Botoš (GP-K4)

Dětství a dospívání mých prarodičů znám pouze z jejich vyprávění. Zejména můj dědeček velmi rád hodnotí své dětství, vyrovnává a komentuje dnešní styl mládeže, ovšem také velmi často vypráví příběhy ze svého dětského života, kde má ve mně věrného posluchače.

Je otázka, co vlastně znamená šťastné dětství, kde je ta hranice vnitřního pocitu naplnění a životních priorit.

Rád bych srovnal různé kapitoly života prarodičů a dnešní generace. Jsme opravdu šťastnější?

Již jsem se zmínil o tom, že dětství mých prarodičů znám pouze z jejich komentářů. Občas zhlédnu nějaký film z doby poválečné, taktéž si vyhledám informace z let padesátých. Zejména je to spjato s nějakým školním tématem. Přiznám se, že si dnes nedokážu představit život prarodičů a mnohé mi připadá jako science fiction.

Příběhy jsou mnohdy neuvěřitelné, nicméně když se hlouběji ponořím do atmosféry té doby, jsem překvapen tím, že se tato generace dokázala přizpůsobit dnešní uspěchané a elektronické době.

Rodiče dědy pocházeli ze Slovenska. Tatínek dědečka byl partyzán a bojoval v horách do posledních dnů druhé světové války. Těsně po válce se i s babičkou přestěhovali do Ostravy, kde se již narodil můj děda. Pradědeček mnohokrát přednášel ve školách o tamější době a taktéž o své partyzánské činnosti. Možná i proto jsem u děda od malého chlapce zajímalo zbraně a tyto zkušenosti a dovednosti předávat dále mi a mému bráchovi.

Ovšem vraťme se tedy do doby někde kolem roku 1950. Z vyprávění vím, že to byla doba těžkého komunismu. Po většinu obyvatel nebylo možno vycestovat z České republiky, nesměly se vyjadřovat vlastní názory, probíhala selekce lidí. Byla to doba, která neznala televizi, telefon, internet, sociální sítě. Automobily byly vidět velmi sporadicky. Informace se čerpaly zejména z rádiových přenosů. Přesto všechno měli lidé chuť pracovat, budovat a vzdělávat se. Ve většině rodin, které byly zcela jistě početnější, jsou dnes, přinášely děti štěstí. Mnohokrát jsem se dědy ptal, zda mu něco nechybělo, nebo co vlastně obnášel každodenní život, jestliže neměli dnešní možnosti jako je např. zhlédnout film v televizi? Kde si vůbec hráli a s čím? Bylo vůbec možné takhle žít?

Dědeček mi vždy říkal, že děti byly spokojenější a šťastnější, než jsme dnes my. Spokojenější? Ale v čem, toto je těžko pochopitelné.

Dětství prarodičů nebylo tak uspěchané, děti si uměly hrát, uměly si naslouchat, dokázaly se bavit a komunikovat. O školních povinnostech odhodily aktovku a celé dlouhé hodiny trávily v přírodě. Kluci hráli fotbal, vybíjenou a děvčata létala po louce a byla šťastná. Sáňkovat se chodilo na všechny dostupné kopce, jízdy na kolech, které se mnohdy vyráběly z náhradních dílů, byly mnohdy nebezpečné, ale zážitkové.

Děda mi mnohokrát vyprávěl, že v lese za městem znali každý kout místa, znali všechny stromy, které tam rostly, a všechna zvířata, která tam žila. Večer se všichni sešli doma a vyprávěli si své zážitky z celého dne. Soudržnost v rodinách tedy byla hodně silná a i přesto, že měli mnohdy nedostatek základních potřeb, uměli si poradit a ještě ušetřit. Stačily vlastně informace, či informační neznalostí se jejich životy odehrávaly mnohem klidněji. Jejich štěstí bylo to, že si vše vlastně osahali jakoby naživo. Žili své životy skromněji s málem, které doba přinášela, ale s velkým bohatstvím v duši. Je vůbec možné, či pochopitelné pro naši generaci to, co nám starší lidé mnohdy chtějí říci?

Dnešní mládež tvrdí, že jsou starší lidé zaostalí a agresivní, vracejí se neustále k životu, který žili před mnoha lety. Co je vlastně nutí se neustále vracet do dob svého dětství a srovnávat? Možná je to prostě svoboda v srdci, která je víc než svoboda dnešní.

Naše životy jsou jiné. Mám vše, co si mohu dovolit mít. Mohu se podívat na film, který se mi líbí, jsem informován médii o dění na celém světě. Mohu si zatelefonovat se svou rodinou, svými kamarády a taktéž komunikovat přes sociální sítě s kýmkoliv napříč světem. Znalost cizích jazyků a cestování do různých zemí umožňuje naplnit vše, o čem sním.

Ovšem pokud si chci čistě zahrát fotbal, či jen tak se prolétnout po lese pročistit si myšlenky, ochota kamarádů účastnice těchto akcí je dnes mizící. Film na počítači a virtuální realita je to, co nás naplňuje napříč naší generací.

Závěrem bych chtěl říci, že je velmi těžké posuzovat štěstí a život různých generací. Mohu říci, že tak, jak je pro nás nepochopitelný styl života prarodičů, stejně tak je pro ně nepochopitelný styl života nás.

Těžko posoudit, Kdo z nás je šťastnější. Myslím si, že každá doba má své klady a zápory a vše si každý musí prožít. Otázkou zůstává, co vlastně znamená pojem „šťastné dětství“?