Děda vzpomíná, jaké to bylo, když byl ještě dítě - Tereza Mandoková - (GP24-K3)

Když děda začne vyprávět o svém dětství, je to vždy zajímavé a někdy se v tom ani nemůžu vyznat. Vzpomíná na rybníky na Zárubku, které už nejsou, na nějaké bunkry protiletadlové obrany Němců za druhé světové války a kaliště, což vůbec nevím, co je. Prý se tam vyráběl šlam na topení. Co je ale šlam?

Vše to jsou místa spojená s jeho hrami, i když říkal, že tam byl vstup jeho rodiči zakázaný, ale prý je to tam o to víc lákalo.

Ve škole to prý bylo také jinak. Měli mnohem méně volna, než máme dnes a  učitelům museli říkat soudružko učitelko nebo soudruhu učiteli. Také prý měli k učitelům velký respekt a žádná diskuse na jakékoli téma nebyla přípustná.

Rád vzpomíná na jejich uliční ligu hokeje. Hráli na ulici s tenisákem a měli týmy tvořené z kluků bydlících na jedné ulici nebo poblíž. Podle toho se i jmenovali: Pernerka, Střádalka, Kachle, Žabinec a Škrobálkova. Měli na papíře tabulku zápasů, ta byla vyvěšena na nástěnce u šaten a sledovali ji prý i učitelé.

O třídu se prý museli starat, sádrovali uražené rohy stěn, brousili a lakovali lavice. Největším výkřikem techniky prý byl meotar, přístroj, který promítal ručně psané texty nebo příklady na stěnu vedle tabule. Často v něm prý vyhořela žárovka a pak bylo po atrakci.

Vzkazy si psali na psaníčka a šlo o to, aby je nezachytili učitelé. Žádné SMS nebo výuka na PC nebyla. Ani mobil, ani PC neexistovaly. Děda říká, že byli větší kamarádi a jako třída víc drželi pohromadě.

Také rád vzpomíná na Vánoce, které byly trošku jiné. Stromeček a Ježíšek s kaprem a salátem byli jako dnes. Dárků bylo méně a hlavně knížky. Ty děda miluje dodnes. Vzpomíná, jak stával ve frontě na kakao a banány a připadal si hrozně důležitý. Což moc nechápu, banány jsou v obchodech přece pořád.

Vánoční shon byl ale stejný jako dnes, jen o adventu a půlnoční v kostele se moc nemluvilo.

Děda vždycky říká: „Doba byla jiná a lidé měli k sobě blíž. To ale říkal už i můj děda.“