Moje babička - Markéta Surmajová - (GP24-K3)

Ahoj, jmenuji se Lída. Mám blonďaté vlasy a blankytně modré oči jako pomněnky. V naší rodině je nás šest. Bydlíme v rodinném domku na vesnici. Do školy jsem to měla daleko. Kilometr po hlavní silnici. Umím dobře kreslit na plátno. Ve škole jsem z výtvarné výchovy dostávala samé jedničky. Proto to byl můj nejoblíbenější předmět. Ve škole jsem většinou usínala za lavicí, i když učitelé byly velmi přísní. Nejpřísnější pro mě byl učitel matematiky. V této době byly pořady v televizi černobílé i fotky se tiskly pouze v těchto barvách.

Nejbližší jsem si byla se svou sestrou Růženou. Rodiče nám kapesné nedávali, a tak jsme si je musely vydělat sami. Jednou jsme s Růženou měly tolik na něco chuť, že jsme udělaly to, co děláme vždycky. Čekáme před obchodem na někoho, kdo by potřeboval pomoc s nákupem. Po ne moc dlouhé době z obchodu vychází nějaká babička. „Dobrý den, babičko, nechtěla byste pomoct s nákupem?“ „Byly byste tak hodné holky?“ „Jistě, babičko, proto tady jsme.“

 Růžena bere jedno ucho tašky a já to druhé. Jak tak jdeme s chutí, že si trochu vyděláme, nevšímáme si babičky, která je daleko za námi. Najednou na nás babička volá: „Holky, stůjte, já vám nestačím.“ „Ach, ano, babičko, promiňte,“ říkáme zahanbeně. „Dobrá, myslela jsem si, že mi chcete celou tašku i s nákupem ukrást.“ „Ale to ne, babičko, my jsme slušně vychované holky, my nekrademe.“

Už jsme před babiččiným domem. Babička nám srdečně děkuje a dává nám dvě koruny. „Děkujeme, babičko.“ Poděkovaly jsme a šly si něco dobrého koupit.