Babiččino vyprávění - Petr Hellmuth - (GP24-K3)

Moje babička mi často vypráví o svém dětství. Její vyprávění vždy rád s napětím poslouchám… 

Narodila jsem se v roce 1953. Moje dětství i mládí bylo šťastné. Vyrůstala jsem v milující rodině spolu se starším bratrem.

Dětství jsem prožila jako městské dítě. Do školy jsme chodili naproti přes ulici, měli jsme i hudební školu, hřiště, zimní stadion, knihovnu, kino, kulturní dům, ve kterém se hrálo divadlo, a na sídlišti byla spousta dětí. Měli jsme své party.

Panenku jsem měla celé dětství jednu. Jmenovala se Alenka a já jsem ji milovala. Skládala se z hadrového tělíčka a porcelánové hlavy. Vozila jsem ji v proutěném kočárku. Po vyučování jsme si napsali úkoly a šli „ven“. Aut tehdy jezdilo málo, takže o nás rodiče nemuseli mít strach. Dokázali jsme se zabavit úplně jednoduše. Skákali jsme přes švihadlo nebo panáka, házeli míčem o zeď, hráli jsme vybíjenou nebo na schovávanou, kluci taky hráli kuličky nebo fotbal. Léto jsme trávili u vody, v zimě jsme chodili na kopec sáňkovat a lyžovat, nebo na stadion bruslit.

Moje brusle byly úplně obyčejné, hnědé a na přezku, říkalo se jim „bagany“. Jenže v té době bylo právě populární krasobruslení, které jsme celá rodina sledovali po večerech v televizi. Tu jsme už tehdy měli, samozřejmě černobílou (barevné se začaly vyrábět mnohem později). Byla to velká dřevěná bedna, která měla malou obrazovku, ale i za to jsme byli rádi. Spousta jiných lidí ji ještě dlouho neměla.

Na Vánoce jsem si velmi přála bílé krasobruslařské brusle se zoubky, abych také mohla dělat různé figury, piruety a skoky, jak jsem to viděla v televizi. Moje maminka o tom věděla a moc se snažila mi je koupit. Jenže v té době byla spousta nedostatkového zboží. To nebyly jen pomeranče a mandarinky, na které se „stála fronta“.

Přišly Vánoce… avšak pod stromečkem jsem nové brusle, které jsem si tolik přála, nenašla. Dostala jsem jiné krásné dárky, ale já jsem nebyla schopná se z nich radovat. Rozplakala jsem se. Nakonec plakala i moje maminka. Bylo jí to tak líto! Brusle nesehnala, byly vyprodané a další zboží už do Vánoc nepřišlo. Pak i mně bylo líto, že jsem jí tím ublížila a Vánoce všem zkazila. Tu zimu jsem bruslila na mých starých, nemožných.

Bydleli jsme v malém bytě, kde skrýší na dárky nebylo tolik, abych je před Vánoci nemohla prozkoumat. Přesto jsem to nikdy nedělala, protože jsem chtěla mít pod stromečkem překvapení. Následující rok jsem ale nevydržela a hledala jsem… Byly tam! Krásné, bílé! Vytoužené! Už jsem dále nic nehledala. Věděla jsem, že ten rok pod stromečkem budou. Po letech mi maminka vyprávěla, jak stála frontu od pěti hodin ráno, kdy mělo přijít zboží do obchodu. A jakou ona sama měla radost, že se jí nákup podařil. Ještě po letech jsme vzpomínali na příhodu s bruslemi.

V té době toho nebylo mnohem více. Neměli jsme telefon, zpočátku ani ledničku, mrazničku, auto, automatickou pračku, teplou vodu ani ústřední topení. Topili jsme v kamnech.

Jedlo se mnohem jednodušeji. Vařilo se každý den podle ročního období a podle toho, co bylo v obchodech k dispozici. Potraviny stály ve všech obchodech stejně. Na svačinu do školy býval chleba s nějakou pomazánkou nebo s marmeládou. Salámy jsme moc nekupovali. A jogurty se prodávaly ve skleničce. Pití jsme do školy nenosili vůbec, místo toho jsme dostali třeba jablko. O pitném režimu se tehdy ještě vůbec nemluvilo. Müsli tyčinky nebyly, ale naše maminka v neděli obvykle nějakou dobrou buchtu upekla. Vždy jsme jedli s velkou chutí, nikdy jsme neměli žádné zbytky, chleba jsme snědli „od patky do patky“. A aby někdo vyhodil ve škole svačinu, to se nestalo! Nedělní oběd byl skutečně „nedělní“ a během týdne se takové „lepší“ jídlo nevařilo.

Počítače ani internet nebyly. Zprávy jsme se dozvídali z rádia a novin. Odebírali jsme Novou svobodu. Mobily také neexistovaly, lidé spolu více mluvili, myslím, že k sobě měli blíž. Tím, že jsme tyto technické vymoženosti nevlastnili, jsme nijak netrpěli, protože jsme o nich nevěděli a neměli jsme pocit, že by nám něco takového chybělo.

Na dovolenou se nejezdilo jako dnes. Rodiče měli jen dva týdny volna. Zajeli jsme do Beskyd nasbírat borůvky, abychom zavařili něco dobrého na zimu. Dnes jsou borůvky běžně v obchodech po celý rok. Taky jsme dělali výlety na kolech po okolí, nebo nějaký jednodenní výlet vlakem. Celkově se cestovalo mnohem méně a zahraniční dovolené neexistovaly vůbec, protože přes hranice se nesmělo. Jen na Slovensko, neboť jsme byli jeden stát.

Je dobře, že se dnešní děti učí cizí jazyky. Mají možnost nejen cestovat, ale i studovat v zahraničí. Ve všech oblastech našeho života stále probíhají neuvěřitelné změny. Přesto si myslím, že jsem měla hezký život, a jsem vděčná, že jsem ho mohla prožít v míru.