Moje babička - Ela Julie Vondroušová - (GP24-K3)

Moje babička se jmenuje Miroslava, ale od mala jí všichni říkali Mirka. Když jsem byla malá, vždy mi a mé sestřenici vyprávěla na naší chatě pohádky před spaním. Jednou si ale nemohla na žádnou vzpomenout, ani žádnou rychle vymyslet, tak se rozhodla že nám poví svůj vlastní příběh, který se jí stal v dětství.

Babička měla dva bratry. Jeden byl jen o tři roky mladší než ona, takže si od mala spolu hráli a vycházeli spolu dobře. Druhý ale přišel na svět v jejích devíti letech, takže se o něj později musela neustále starat. Ať už ho vodila do školy, pomáhala mu s domácími úkoly nebo ho měla s sebou venku s kamarády.

Byl krásný slunečný den a Mirka šla jako obvykle na sraz se svými přáteli. Sluneční paprsky hladily její kůži. Slyšela vítr, který česal koruny stromů, ptačí zpěv ve větvích a křik svých kamarádů v dálce. Určitě už hráli nějakou báječnou hru. Nemohla už se dočkat, až si ji zahraje taky. Náhle, slyšela ještě něco. Bylo to jako by za ní někdo běžel. Otočila se. A sakra, její malý, otravný bratr. Sprintoval za ní po chodníku a už z dálky na ní volal. Přibližoval se pořád blíž a blíž, až se zastavil přímo před ní. Byl o dost menší, měl kaštanové vlasy, pihy a velké hnědé oči, které se upíraly přímo na ni.

„Co tu děláš, Miloši?!“ řekla mu Mirka naštvaně.

„Maminka mě za tebou poslala, že prý mě máš pohlídat a do sedmi dorazit domů na večeři.“

Převrátila oči v sloup. Tyto maminčiny triky už dobře znala. Maminka se totiž chtěla aspoň na chvíli zbavit starostí s malým Milošem, tak ho vždy poslala za Mirkou, aby se o něj postarala.

„Tak už pojď,“ řekla Mirka, chytla Miloše za zápěstí, otočila se a vydala se dál.

„Tak co budeme hrát?“ zeptala se jedna z Mirčiných kamarádek už asi po páté. Skupinka stála na betonovém hřišti a nemalou chvíli se dohadovali co budou dělat. Nemohli se ale na ničem shodnout, protože Milošovi žádná hra nešla. Bohužel si nechtěl hrát sám, a tak ho museli mezi sebe zařadit, aby doma na sestru nežaloval. Jeden z návrhů byla vybíjená, ale to Mirka věděla, že malý bratr neumí. Fotbal nebo přehazka? Nic z toho šestiletý kluk se staršími dětmi hrát nezvládne. Všem už bylo strašné horko a nudili se. Ale v tu chvíli Mirku něco napadlo. Bylo to geniální.

„Co takhle na schovku?“ řekla. Její kamarádi se na ni podívali, schovka je přece pro malé děti. Jediný Miloš poskočil radostí, schovávanou měl moc rád.

„Tak Miloši, já budu pikat a koho najdu jako posledního vyhrál a dostane odměnu, jo?“

Přikývl a začal se rozhlížet po místě, kde se schová. Kamarádi odtušili její plán. Mirka se otočila čelem k nejbližšímu stromu a začala odpočítávat: raz, dva, tři…. Malý chlapec se rozběhl, ale vůbec mu nepřišlo divné, že nikdo jiný neběžel s ním. Bylo jim jedno, kam běží, a tak bez zaváhání přešla celá parta úplně na druhou stranu hřiště, aby je neslyšel. Konečně. Konečně mohli hrát co chtějí a jak chtějí bez ohledu na malého bratra. Mirka hned popadla míč, který ležel na zemi a hodila ho po jedné z kamarádek. „Vybitá!“ vykřikla s radostí.

„Pauza, už nemůžu,“ hlesl jeden z jejích kamarádů. Sotva lapal po dechu. Celá skupina se posadila na vlhkou trávu. Chvíli tam jen mlčky seděli, dokud se jedna z kamarádek nepodívala na hodinky. „Co chcete ještě hrát? Musím být do sedmi doma a mám už jen dvacet minut,“ řekla. Mirka si vzpomněla, že taky musí být za chvíli doma.

„Už bychom asi měli jít,“ prohlásila, a tak se celá skupina začala zvedat a oprašovat si kalhoty od trávy. Teď ještě zapikat Miloše a můžeme jít. Přišla ke stromu, kde před tím odpočítávala a zakřičela: „Miloši, vyhrál si, můžeš vylézt!“

Žádná odpověď. Zkusila to znovu, zase nic. Začala panikařit, bez bratra se přece nemůže vrátit domů. Jedna z kamarádek si toho všimla, a tak jí položila ruku na rameno a řekla: „Neboj my ti ho pomůžeme najít, určitě si z tebe dělá jen srandu a nechce vylézt.“

Všichni se rozběhli do různých směrů a volali chlapcovo jméno. Nejdříve to zkoušeli mile, že vyhrál a že dostane slíbenou odměnu. Pak ale začali vyhrožovat, že jestli okamžitě nevyleze, tak ho tady nechají. Stále nic. Kolem hřiště toho moc nebylo, pár stromů a keřů, za hřištěm cesta a naproti cestě malý les. Pak už ale začínalo sídliště, kde byly domky. Prohledali všechno, houští, keře, dívali se i kousek do lesa, i když jim bylo jasné že tam nebude, bojí se přece skoro všeho. Mirka byla zoufalá, čas už se jí krátil a po Milošovi ani stopa. Její kamarádi odešli. Museli domů, ale to ona taky. Nemohla ani nechtěla jít bez bratra, a tak seděla na lavičce u hřiště a vzlykala. Začínalo se pomalu stmívat a ochlazovat. Studený vítr jí rozcuchával vlasy. Chudák Miloš, teď je určitě někde sám v zimě a neví, jak se dostat domů.

Mirka se zvedla, byla už téměř na odchodu. Ale moment, co to je? To někdo brečí? Že by byl zraněný? Rozběhla se tím směrem. Když oběhla roh prvního domu, uviděla přes plot stát brečícího Miloše před dřevěnou kůlnou. Za ruku ho držela starší paní a něco mu říkala. Mirce spadl kámen ze srdce, konečně ho našla. Když si jí chlapec přes slzy v očích všiml rozběhl se a skočil jí do náruče. V životě nebyla šťastnější, že vidí svého bratra než teď. Položila ho zase na zem a podívala se na paní.

„Tak tomu říkám schovka, málem jsem ho tam nenašla ani já,“ řekla a zasmála se. Miloše totiž našla spícího za dveřmi jejich kůlny, když šla pro dřevo, vysvětlila Mirce. Po probuzení ale začal brečet a dožadovat se sestry, která ho měla zapikat. Mirka poděkovala paní a slíbila, že už se to nikdy nestane. Chytla brášku za ruku a vyrazili spolu domů.

Doma jí sice maminka vynadala, že se vrátila pozdě, ale o schovce se nikdy nedozvěděla. Malý Miloš totiž dostal spoustu sladkostí za odměnu i za mlčení. Takže to naštěstí dobře dopadlo a Mirka už vždy dávala na Miloše větší pozor.