Co mi vyprávěla prababička - Ondřej Nenza - (GP24-K3)

Na včerejší oslavě narozenin jsem říkal moji prababičce, že se chci zúčastnit literární soutěže na téma generace prarodičů. Poprosil jsem ji, aby mi vyprávěla o svém dětství. Začala vyprávět, jak žili v Praze Podolí ve velké vile s několika byty.

Během druhé světové  války se museli všichni schovávat ve sklepě a k jídlu si vařili polévku se solí, pepřem a cibulí. Když stříleli do jejich domu, tak to dělalo veliký rámus. Po válce byly vidět praskliny, které dlouho nikdo neopravil. Jejími hračkami byly hadrová panenka, plechový sporák a vyrobený létající drak. Oblečení se nedalo koupit, proto staré oblečení po dospělých se muselo přešívat pro děti.

Po válce nejezdila skoro žádná auta. Po ulicích se dalo chodit na procházky.

Do školy chodila babička do staré velké jedenáctileté školy, kde ji učili čeští učitelé. Jednou jim tam Američané zařídili na jídlo vajíčka s chlebem. Musela to  pro ni být velká dobrota, když si to pořád pamatuje.

Lidé neměli žádné léky, tak bylo velké štěstí, že babička po válce přežila záškrt.

Na střední školu byla přiřazena a musela jezdit přes celou Prahu. Pak přijela studovat na vysokou školu do Ostravy, kde se seznámila s pradědečkem.

Vyprávěla nám o velkém poválečném propouštění z práce, o tom jak lidé přišli o všechny úspory a neměli kde bydlet. O velkém strachu, který ona a lidé měli až do sametové revoluce.

Říká, že listopad roku 1989 byl pro ni změnou světa. Konečně skončila nesmyslná vláda a mohlo se začít cestovat.

 Jsem moc rád, že mi to prababička vyprávěla a že u nás není válka.