Nejkrásnější Vánoce - Justýna Eliášová - (GP24-K3)

„Děti, pojďte vyrábět ozdoby,“ zavolala na nás s bratrem maminka. Vyrábění ozdob na vánoční stromek mám ze všeho nejraději, honilo se mi hlavou, když jsem šla do kuchyně. Tam už čekala naše maminka s ozdobami připravenými na stole. Když jsme si sedli, dala nám maminka každému ořechy, stužky, celofán – prostě to, co jsme měli doma a co jsme si mohli dovolit. Ve chvíli, kdy jsem balila šestý ořech, někdo zabušil na dveře. „To bude dědeček,” řekla maminka. Opravdu to byl on a táhl za sebou snad ten největší stromek, který v lese mohl najít. Když ho dosmýkal až do obývacího pokoje, řekl si pro sebe tiše: „Možná jsem u Zdeňka mohl domluvit menší.” My jsme si totiž pro strom chodili do lesa, ale nejdřív ho musel děda koupit u lesníka Zdeňka Dobrého. Vždy když tohle jméno slyším, tak si nemůžu odpustit poznámku, že mu to jméno sedí. Byla to pravda. On nám prodával stromky skoro zadarmo, protože věděl, že my toho moc nemáme. I tak byly stromky okouzlující. Ale vraťme se k našemu stromku.

Bydleli jsme spolu v malé chaloupce. Měli jsme nízké stropy, a proto musel děda strom trochu seříznout. Pak už ho bez dalších potíží postavil a zacvakl do stojanu. Když byl bezpečně umístěný, tak jsme s bratrem přinesli ozdoby z kuchyně. Protože byl strom vážně obrovský, naše vyrobené ozdoby na něj nestačily. Proto maminka udělala něco, co jsem vážně nečekala. Vytáhla z komody sadu překrásných skleněných baněk, které jsem nikdy předtím neviděla. Byly červené a lesklé jako Slunce. No, v tu chvíli prostě zázrak. Zeptala jsem se: „Kde jsi je vzala, mami?“ „Dostala jsem je jako věno od své babičky, na svatbě s tatínkem,” řekla mamka trochu smutně. V tu chvíli si asi vzpomněla na svého tatínka, který už mezi námi bohužel nebyl.

Věnováno mé babičce a pradědečkovi, který zahynul na motorce, když mé babičce byly tři roky.