Babiččino dětství - Laura Klusová - (GP24-K3)

Je to už víc než rok, co tu moje milovaná babička není. Měla jsem ji velice ráda, a tak chci těchto pár vět zpracovat právě o ní. Od malička se mnou trávila spoustu času. Naučila mě péct a mnoho dalších skvělých dovedností. Nejraději vzpomínám na příhody z jejího dětství.

Babička se narodila počátkem roku 1946 do poválečné doby. Společně s rodiči a o pět let starší sestrou bydleli v domku se stodolou a pár hospodářskými zvířátky. Svou sestru si babička nikdy naplno neužila, protože sestřička musela odcestovat k tetě na Slovensko. Vyrůstala tedy jako jedináček. Babi bylo smutno, avšak nebojte, má babička měla hodně kamarádů a kamarádek ve škole a sousedství, kteří ji dělali šťastnou.

Vždy mi vyprávěla, co dělala jako malá holka o letních prázdninách. Protože bez práce nejsou koláče, musela nejdřív například pohrabat slámu, posekat trávu, pomoc v hospodářství. Dokonce ve dvanácti letech zvládla sama řídit traktor. Jakmile odvedla svou práci, mohla si oddechnout. „V té době,“ říkávala babička, „nebyl internet, a tak na děti čekala zábava venku.“ Moc ráda běhala po louce a vila věnečky s ostatními děvčaty. Hrávali různé hry, na jaké si jenom vzpomněli. Společně také pořádali indiánské výpravy za dobrodružstvím.

Nesmím rovněž zapomenout na babiččina milého beránka. Tento neobyčejný beran se totiž choval jako pejsek. Babička si ho zamilovala a stali se nejlepšími kamarády. Dělali spolu nespočet vylomenin. Jedna z nich byla taková, že babička pískla na beránka, ten se proti babi rozběhl a ona ho přeskočila. Stejně jako kozu v tělocvičně.

Moje babička byla neskutečně hodný, laskavý a úžasný člověk. Někdy bych si přála aspoň na den prožít ty zážitky, které měla ona. Doufám, že se vám krátký příběh o mé babičce líbil.