Prarodiče - Amálie Bártová - (GP24-K3)

Když jsem se zeptala mojí babičky na to, jaké bylo její dětství, jaké to bylo chodit do školy, a jak trávila venku čas se svými kamarády, nejdříve se zarazila, že už si snad na to ani nepamatuje. Řekla, že jí asi bude muset pomoct i děda, aby si vzpomněla. Mě překvapilo  hlavně to, že moje babička chodila na stejnou základní školu jako dnes chodím i já a chodila na ni i moje maminka.

Jako první je oba napadlo, že to bylo všechno jiné než je dneska. Nebyly počítače, mobilní telefony, interaktivní tabule, která nám dnes pomáhají a usnadňují učení. Škol nebylo tolik, kolik je jich dneska a nebyly tak moderní a velké. Děti chodily do školy pěšky i z větší dálky. I předměty, které se učili, byly jiné než jsou dneska. Základní byly psaní, čtení a počítání. Učily se i ruční práce. Třeba ve psaní se nepsalo perem jako dnes, ale měli násadku se špičkou, na každé lavici byl kalamář na inkoust, kde si špičku namáčeli a tou se učili psát. Psali do sešitů a učili se ze starých knih, které si museli někdy i půjčovat. Zpočátku nedostávali ve škole známky, dostávali místo toho razítka a na konci roku byla jedna velká známka ze všech předmětů. Jeden učitel učil více předmětů a cizí jazyk se učil jenom na druhém stupni a byla to ruština. Jiný jazyk na výběr nebyl. Podle babičky byli učitelé přísní, děti dávaly větší pozor při učení. Někdy chodili do školy i v sobotu a rodiče zase do práce. Na jídlo chodili do školní jídelny, kde babičce moc nechutnalo. Nejvíce neměla ráda dršťkovou polévku, kterou si představovala jako gulášovou s bílými obláčky.  Babička chtěla být v dospělosti paní učitelkou, to se jí ale nesplnilo. Pracovala na finančním oddělení jednoho velkého podniku v Ostravě. Taky si vzpomněla na to, že měla v první třídě kamarádku Růženku, kterou si chtěla vzít v dospělosti za manželku. To se ale nestalo, protože si vzala naštěstí mého dědu a mi to pověděla asi proto, aby mě rozesmála. A to se jí povedlo.

Po škole chodila ven s kamarády, kde si všichni hráli na schovávanou a na honěnou, skákali přes gumu a přes švihadlo. Hráli si všichni po hromadě. Stavěli bunkry, vymýšleli si různé příběhy podle vlastní fantazie. Trávili čas bez televize, telefonů, počítačových her. Babička měla doma domácího zvířecího mazlíčka, králíčka Pepu, kterého měla ho moc ráda, že ho vozila venku v kočárku.

Moje dětství a školní docházka je určitě jiné než to její, ale každá máme své vzpomínky, které nám nikdo nevezme. Navíc babička má prostřednictvím mě možnost vidět, jaká je její škola dnes. Taky mi někdy pomáhá s učením a na to, že jí bude zanedlouho 70 let, zvládá to pořád na jedničku s hvězdičkou a já ji mám moc ráda.