Vybojovat si svůj svět - Dora Hochgesandtová - (GP24-K3)

Moje rodina už od nepaměti bojovala a čelila malým i velkým za zdmi statku v malé hanácké vesnici.

Statek rodině patří už od 15. století. Tehdy ho daroval Buchlovský pán svému věrnému společníkovi.

Dům a jeho vlastníci zanechali ve vesnici nesmazatelnou stopu.

Celá vesnice ve své historii dvakrát lehla popelem. Pokaždé požár začal v tomto domě. Ovšem nebylo to to nejhorší, co historie vesnici přinesla.

V dobách třicetileté války vymřela celá vesnice. Mor, hlad a válku přežili jen obyvatelé dvou statků, jedním z nich byl ten náš.  Čas donesl nové sousedy, ale i nová trápení.

Celá vesnice, včetně naší rodiny, přiložila ruku k dílu při ošetřování napoleonských vojáků.

První světová válka neumožnila studia stařéčkovi (dědečkovi mé babičky) a jeho sourozencům, chtěli se stát doktorem, právníkem a učitelkou. Nakonec se stali hospodáři.

Druhá světová válka přinesla zklamání babiččině mamince, která si také nemohla splnit sen o studiích, takže pokračovala ve stařéčkových stopách.

Když v roce 1968 přijely tanky, místní jim komplikovali cestu tím, že otáčeli směrové cedule.

Vojáci byli chytří a na každé křižovatce nechali jednoho vojáka, aby jim ukázal cestu. Toho, co stál u našeho domu tam ale zapomněli. Byl to mladý sotva dvacetiletý kluk. Neměl s sebou vůbec nic, a i když to byl nepřítel, tak mu prababička nosila jídlo a pití.

Ale největší bitvu vybojovala stařénka (babiččina babička), prababička a babička v boji o Jirku. Jirka je mojí mamky bratranec. Narodil se předčasně a v nemocnici mu nedávali velké šance a vrátili ho domů, ale rodina to nevzdala a vymyslela plán. Plán byl, že ho budou pokládat do kachlových kamen a krmit lžičkou, protože neuměl sát.

Plán se vydařil a dnes je z něj chlap s vlastní rodinou.

Historie se stala součástí naší rodiny a moje babička s dědou se stali průvodci v místním historickém muzeu a tvrzi.