Petr Bezruč - 150 let - K4: Zuzana Kukutschová

Vítězná práce - ohodnocena odbornou komisí.

Jen jedenkrát kolem mě šla láska

Všechno její tělesné teplo už vyprchalo a ona zůstala chladná. Neustále jsem upíral pohled na její hruď. Hledal jsem sebemenší známku pohybu. Sebemenší zdvihnutí či klesnutí. Její hrudník byl ale nehybný jako krajina s mírnými hrbolky a záhyby. Čekal jsem, až se její oči otevřou a odkryjou tu rozkvetlou louku, kterou jsem tolik miloval, až ji zacukají koutky a objeví se úsměv, tak nadlidský úsměv, díky kterému se rozplynou všechny starosti toho světa. Čekal jsem na jakoukoli semebenší známku života. Ta ale nepřišla. Ležela nehybně, klidná a smířená se smrtí, která ji tak rychle doběhla, která ji doběhla brzo. Byla bílá, nehty měla fialové, ale stále to byla ona. Stále to byla ta okouzlující bruneta s upřímným konejšivým úsměvem, zvonivým smíchem a veselýma očima, ve kterých se zračilo štěstí, spokojenost a veselost tak často jako u nikoho jiného, koho jsem znal. Jeden pramen se ji oddělil od zbytku vlasů a já jsem pomalu natáhl ruku až k němu, uchopil ho a pomalu jí ho zastrčil za ucho. I když byla mrtvá, chladná a bílá, byla její kůže neuvěřitelně hebká. Hřbetem ruky jsem ji pohladil po tváři. Bylo to naposledy, co jsem ji pohladil, ale ona to necítila a už to nikdy neucítí. Věděl jsem to, ale i přes to jsem to udělal. Nevím, jestli jsem čekal uspokojení, nebo něco jiného. Prostě me k tomu něco přinutilo. Tvář a v podstatě celé tělo jí zdobilo množství ranek. Měla na sobě ty hezké žluté šaty, které si oblékla i na svatbu mého bratrance.

„Moc ti to sluší, lásko,“ zašeptal jsem tiše chraplavě. Jo, jasně je mrtvá a neslyší mě, ale přinášelo mi útěchu na ni mluvit. Teď by určitě řekla, ať toho nechám, že je v rozpacích. Vím ale, že jí tyhle moje lichotky dělaly neskutečně dobře. Začalo mi docházet, jak se můj život po její smrti od základu změní! Nic nebude jako dřív, prozářené sluncem.

Všechno to začalo, když mě a mou ženu Kristýnu, všichni ji ale oslovujeme Krist, pozvala má tetička, starší paní s miliardou připomínek a rad, na oběd ku příležitosti oslavy jejich padesátých narozenin. Popravdě se tam ani jeden z nás netěšil. Tetička bude mít zase spoustu věcí na srdci. Tak nastal den D. Začal jako všechny ostatní dny. Vstali jsme, popřáli si dobré ráno a po polibku se připravili na oslavu. Rozhodli jsme se jet autobusem. Nebo mě spíš Krist přemluvila. Z nějakého mně neobjasnitelného důvodu milovala cestu autobusem a vlakem. Nasedli jsme. V autobuse s námi jelo celkem hodně cestujících.

„Přijde i Pizizubka?“ nadhodila Krist a zadívala se na mě. „No, já doufám,“ prohlásil jsem upřímně. Nechtělo se mi být pod palbou samotnému. Pizizubka je tetiččin syn. Jmenuje se František. Proč mu říkáme Pizizubka je trošku delší příběh.Oba jsme se zapovídali a autobus se dal pomalu do chodu. Po chvíli Krist zazvonil telefon, ona jej zvedla a mně nezbylo nic jiného než hledět z okna na krajinu jako to dělávají malé děti. Venku se střídaly lesy s loukami, řeky s travnatými pláněmi. Kolem jedné opuštěné autobusové zastávky procházela výprava dětí s velkými přeplněnými krosnami, jinde zase kráčel nějaký osamělý člověk se sluchátky v uších a jednou i kolem našeho autobusu projela čtyřčlenná rodina na kolech.

Ozval se hromový náraz. Skoro ve stejném okamžiku se autobusem rozlehl vyděšený jekot všech cestujících. Do našeho autobusu narazil autobus druhý. Síla úderu převrátila naše vozidlo na bok. Lidé ječeli, vzlykali a pobíhali všude kolem, čímž rozdupávali sklo oken pod jejich nohama. Já spadl na pravou ruku a udeřil se do hlavy. V tu chvíli jsem měl ale mnohem větší starosti.

Kde je Krist? Co se s ní stalo? Pomalu se mne zmocňovala panika. Vrávoravě jsem se postavil na nohy a srazil se se zřejmě dost dezorientovanou ženou. Potom jsem ale pokračoval dál, až jsem se dostal k díře ve „stropě“, kterou jsem vylezl na vzduch. Seskočil jsem z vraku a při doskoku mě rozbolela hlava a já upadl. Cítil jsem bolest, před očima jsem měl malou holčičku, která plakala a mezi vzlyky volala svou matku. A slyšel jsem jen křik, vzlyky a sténání. Strašně jsem panikařil, protože jsem Krist stále neviděl, ale po chvíli jsem ztratil vědomí.

Probral jsem se až v nemocnici. Všude kolem mě shon bílých plášťů, ostré světlo, které řezalo do očí. Nic jsem necítil. „Kde je Krist?“ Chraplavým  hlasem jsem znova a znova pokládal tuto otázku. „Všechno bude v pořádku,“ utěšovala mě sestřička, která mohla být čerstvě po škole.

Ale později, jak už víte, nic nebylo v pořádku, nic nebylo jako dřív. Krist byla mrtvá. Má milovaná, nejdražší Krist byla mrtvá. Moje láska, moje největší láska.