Petr Bezruč - 150 let - K4: Tereza Lupíková

Svědomí

Jaké to je, když ti nikdo před spaním neřekne „miluju tě“
jaké to je, když nikomu nechybíš,
Jaký je ten smutný život,
to právě chudinko jen ty víš.

Sedíš si tu v denním letu
jak růžička za rozkvětu,
jenže ty nerozkvétáš,
uvadáš,
a v zapomnění upadáš.

Nikdo si na tebe nemyslí,
ani nebude,
co nám tu po tobě pozbude.
Možná slzy
jen pár z nich,
mizí jako v létě sníh
a drzé básně, růže rudé,
které jednou přinesl ti on,
to když mohl být tvůj, když ještě nezvonil mu zvon.

A teď tu jen tak sedíš
a do zdi bídně hledíš
a budeš hledět zas a zas,
dokud mysl tvou nezabělí čas.

Mysli na to, co jsi neměla
a mít jsi mohla,
tehdy jsi se na dvě slova zmohla,
nebyly však „miluji tě“
ale prostě „hodně štěstí“
Svět jako by se propad okamžitě,
s tou větou.
Nemělas ho nechat jít,
mohli jste teď spolu žít.
Jako pár labutí
společně jít stárnutím,
u rybníka zemřít ve dvou,
duše, které od sebe se nehnou.