Petr Bezruč - 150 let - K4: Andrea Turková

Jen jedinkrát kolem mne šla láska

Ležím si na v postýlce s nebesy a snažím se usnout. Maminka říkala, že musím spinkat, jinak budu pořád taková maličká holčička. Nechápu to, vždyť mám teprve měsíc a ona říká, že budu prý malá. No to se uvidí. Já si totiž myslím, že ještě vyrostu. Ne já si to nemyslím, já to vím stoprocentně. Jinak by byli všichni členové mé rodiny malí, ale omni jsou přitom obrovští.

Tak a to je má rodina. Jmenuji se Anička Koubková. Maminka je Anastázie Koubková a tatínek Tomáš Koubek. Potom mám ještě tety, babičky, dědečky, strejdy, sestřenice a bratránky. Maminka je se mnou doma, ale jinak pracuje jako zdravotní sestra v nemocnici. Tatínek chodí do práce a je hasičem. Vždy, když ležím v postýlce, si vzpomenu na to, jak jsem se narodila. Víte proč? Protože v bříšku u maminky bylo strašně málo místa, ale tady se můžu rozvalovat kolik chci. Je to mé království. A víte co, já vám to všechno povyprávím, jak to bylo. Řeknu vám to proto, protože jen tehdy, když jsem se narodila, šla kolem mne láska v podobě mých rodičů.

Před deseti měsíci jsem byla malá kulička, no spíš takový bodík. Bydlela jsem v bříšku mé maminky. Upřímně? Bylo to příšerné. Málo místa, všude tma, všechno se hýbalo, třáslo, houpalo a skákalo. Jedinou dobrou věcí bylo to, že to tam bylo měkoučké a krásně teplé. První tři měsíce jsem si užívala. Pak to ale přišlo. Začala jsem růst. No to bylo. Všechno mě všude tlačilo a nejhorší byla ta hadička, která mi trčela z bříška. Ve čtvrtém měsíci to bylo ještě horší. Když jsem rostla, tak jsem se musela sem tam protáhnout. Měla jsem strašně rozlámané kosti a připadal jsem si tam jak sardinka ve vlastním oleji. No a když jsem se trochu pohla, bylo z toho pozdvižení. Maminka hned volala: „Jé ona kopla! Pojď si sáhnout. No tak lidi, kde jste, pojďte. Ona kope!“ Najednou se všichni dotýkali a hladili maminčino bříško. Nevěděla jsem, čí jsou některé ruce, ale ty hebké od maminky jsem poznala vždy. To jsem si vždycky říkala: „Přestaňte se mě dotýkat, víte jak to je nepříjemné! Neblázněte!“

Jé to jsem se asi ještě nezmínila. Všechno jsem v té době slyšela, ale neviděla, co se děje venku. Pátý, šestý a sedmý měsíc to bylo pořád stejné až na jednu věc. Maminka přestala chodit do práce, a tak to v bříšku se mnou přestalo skákat. Ale stejně jsem si připadala jako někde na trampolíně. Byly jsme spolu doma a chystaly dětský pokojíček pro mě. Avšak jedno mínus to mělo, a to že v tom bříšku stále ubývalo místo. Proto jsem čím dál víc kopala a všelijak se kroutila. Nejhezčí chvilky byly ty, když mi maminka zpívala písničky svým sametovým hláskem a hladila přitom bříško. V té době jsem se těšila na to, jak uvidím svět a hlavně svou maminku.

V osmém měsíci maminka začala chodit cvičit a plavat. Chodila si tam odpočinout. Hlavně se chtěla trochu rozcvičit. Začaly ji totiž strašně bolet záda. V devátém měsíci jsem věděla, že už to konečně přijde. Konečně opustím toto místo a budu venku. V bříšku bylo dobře, byla jsem před vším chráněna, ale déle bych tam už nevydržela. Pak to přišlo, chtěla jsem na svět ke svým rodičům.

Rozhodla jsem se, že už chci pryč. Začala jsem kopat a kroutit se. Dělala jsem vše pro to, abych už byla na světě. Tatínek nás někam odvezl. Až potom jsme zjistila, že do nemocnice. V té nemocnici jsem se narodila. Prvně to bylo velice hektické, všude kolem samé hlasy. To na psychiku opravdu nepůsobí moc dobře. Každý něco říkal, volal a dokonce i někdo křičel, asi maminka. Najednou jsem ucítila nátlak na mé malé tělíčko. Potom někdo uchopil mé tělíčko a konečně mě vytáhl. Prvně mi odstřihli tu hadičku, která vycházela z mého bříška. Byla jsem štěstím bez sebe, že jsem se toho konečně zbavila. Až potom jsem si něco uvědomila. Jsem na světě! Řeknu vám, to byla teda úleva. Všude kolem bylo silné, ostré světlo a v náruči mě držel nějaký pán celý v bílém. Začal mě hladit po těle a já jsem mu chtěl říct: „Zbláznil ses nebo co? Víš, jak mě bolí celé tělo! A ty mě tady takhle ohmatáváš, jestli jsem v pořádku. Ano jsem v pořádku, ale chce se mi strašně spát! Mám už toho za dnešek taky dost. Takže mě pusť, ukaž mě rodičům a nechej mě spát.“ Avšak raději jsem si to nechala pro sebe. Raději jsem se rozplakala, protože jsem se toho pána bála. Po chvilce k nám přistoupila nějaká žena celá v bílém a strašně se na mě culila. Přestala jsem plakat. Vzala mě, zvážila, změřila a očistila. Dala mě do náruče muži a já ho poznala, byl to On, můj tatínek. Trochu jsem se na něj usmála a on mě objal. Šli jsme do pokoje, který byl celý bílý a tam jsem ji spatřila, byla to ONA, moje maminka. Taky jsem se na ni usmála, ona mě políbila na čelo a přitiskla k sobě na hruď a já usnula. Věděla jsme totiž, že teď jsem v bezpečí u maminky a tatínka, kdyby něco, oni mě ochrání.

Po nějaké době nás tatínek odvezl z nemocnice domů. Tam jsem poznala svou novou velkou rodinu a hlavně uviděla dům a můj dětský pokojíček., ve kterém budeme všichni tři žít a hrát si.

Takto jsem se narodila svým rodičům. Teď je mi měsíc a jsme ráda, že mám tak dobrou rodinu. Všichni mě mají rádi a já mám ráda je. Nejlepší je tatínek, když přijde z práce a strašně se mnou vyblbuje, to jsem pak v sedmém nebi. Potom se culím na všechny a na všechno. Nejlepší věc je ta, že mě všichni nosí a nebo vozí v červeném kočárku s motýlky. Jsme ráda, že mám takovou rodinu a jsem ráda, že tehdy šla kolem mne láska. Láska rodičů je totiž ta nejlepší na celém světě. Lásku rodičů totiž nemůže nikdo a  nic nahradit.