Petr Bezruč - 150 let - K4: Jolanta Niemiec

Vítězná práce - ohodnocena hlasováním čtenářů.

Zamilovaný barman                    

V rukou jsem stálé držel bílý papír a snažil se donutit svůj mozek, aby přijal slova, která na něm byla vyrytá. Jediné, co jsem dokázal přijmout, bylo, že horší rukopis jsem v životě neviděl. A to beru v potaz i ten svůj. Vážně, když už někdo píše něco tak hlubokého, mělo by to i nějak vypadat. Minulo pár minut, než mi došlo, co se tam píše. A pak jsem omdlel. Tedy to jsem odvodil podle toho, že zpět do reality jsem se vrátil v pokroucené poloze, s bolestí hlavy a místo na křesle jsem ležel na zemi, která byla tak studená, že mi po celém těle naskočila husí kůže. Zašmátral jsem v paměti, hledajíc důvod, proč jsem omdlel. Když jsem jej našel, začal jsem se jednoduše třást tak silně, že to nejspíš museli cítit i sousedi pod námi.  

Psal se rok 2000 a byl to tehdy krásný jarní večer, venku bylo nějakých pět stupňů a mraky pořád jen brečely. Nevím, co mě štvalo víc. Jestli to, že jsem byl neustále promočený na kost, jelikož jsem si jako obvykle zapomněl deštník, nebo to, že Peter vyhrál sázku o to, že  mě ani jednou za měsíc neosvítí duch svatý a já si nezapomenu vzít nějakou ochranu proti dešti v podobě třeba deštníku. Obě věci se nějak vzájemně propojovaly. Každopádně nebýt té sázky, nepoznal bych ji.  Každá sázka má svého vítěze, a jelikož byl vítěz Peter, já musel splnit úkol, který mi zadal. Nebylo to nic strašného, jen jsem mu měl sehnat deset čísel od hezkých dívek během mojí večerní šichty v baru. Byl jsem otrávený. Ne kvůli tomu, že jsem od skoro každé dívky chtěl telefonní číslo a občas jako důsledek toho měl na tváři drink, který jsem jim dříve namíchal, jakožto jsem při tom fofru v baru nějaké to osvěžení opravdu uvítal. Ale kvůli tomu, že dnes bylo mnohem víc těch neuvěřitelně otravných opilců, než těch jednoduše veselých. Otravný opilec je v skutku ten nejhorší typ. Míchal jsem zrovna slavnou “caipirosku“, když se z tanečního parketu ozval hluk. Nevěnoval jsem tomu nijak zvlášť velkou pozornost. Tedy asi tak velkou jako obvykle. Ale když se ozvalo silné plesknutí, myslel jsem si, že jsem zase donucený někoho z onoho podniku vyhodit. A tak jsem byl otrávený ještě víc. Jenže se nestalo to, co jsem očekával. Pohledem jsem změřil celý parket, hledaje onu situaci, které všichni věnovali svou pozornost. Menší dívka s narůžovělými tvářemi a vlasy všude kolem hlavy se široce usmívala někde před sebe. Okamžitě se ozvaly mé pudy barmana a já měl nutkání se jí zeptat na občanský průkaz. To jsem však neudělal. Místo toho jsem se naklonil, abych viděl opravdový důvod, kvůli kterému je kolem takový povyk. Starší tlustý muž ležel na té určitě špinavé zemi a pohledem doslova vraždil dívku. Během minuty se postavil, prohodil v jejím směru pár neslušných nadávek a opustil bar. Oddechl jsem si, že jsem jej nemusel vyhánět. Mimo to, že chlap už byl pryč a dívka se taky rozešla svým směrem, lidé se pořád nechápavě ohlíželi. Je jenom přece trochu divné, když malá dívka shodí obra na zem. Doleštil jsem poslední skleničku, kterou jsem následně položil k ostatním a utěrku hodil do dřezu. Během pár minut jsem se vrátil zpět k zákazníkům.

„Co to bude?" pozvedl jsem obočí. Trvalo mi delší chvíli, než mi došlo, že je to ta dívka z parketu. No jo, upravená vypadá hned jinak.

„Jamesona?"

„Se mě ptáte?" ušklíbl jsem se a z pod pultu vytáhl skleničku na onen typ nápoje. ,,Občanka?"

Sledoval jsem, jak protočila očima a následně mi ji podala. Rychle jsem přejel pohledem po roku narození. Moc mi to nepomohlo, jelikož zapojení kalkulačky v mé hlavě bylo nemožné. Oddechl jsem si, že její rok se shodoval s tím mým, jelikož jsem si byl jistý, že já alkohol piju legálně už nějaký ten čas. Podal jsem ji jí zpět, bez zkontrolování, zda onen dokument není padělaný. Jen jsem doufal, že dnes si policajti dají přiměřené množství piv, ne jako posledně, kdy si dali jedno a pak můj šéf musel vyhodit jednoho z barmanů, jelikož prodal nezletilým alkohol.
Že zrovna ten den to museli kontrolovat. Ne že by si to Ben nezasloužil, protože tenhle člověk mi lezl na nervy už sakra dlouho. Nalil jsem whisky do skleničky a přisunul ji k oné ženě. Sledoval jsem, jak ji zvedla do rukou a přivoněla si k ní. Pak ji během sekundy celou vypila.

„Další,“ kývla mi hlavou a já splnil její prosbu.

„Sine Metu,“ prohlásila a já se uchechtl.

„Pokud toho vypiješ víc, tak bych si tím rčením nebyl až tak jistý,“ řekl jsem. Sine Metu je rodinné motto rodiny Jameson – čili zakladatelů oné whisky. Tenhle nápis se nachází na každé flašce a znamená: “beze strachu“. Přeměřil jsem si ji pohledem. Byla hezká, a to i celkem dost. Hnědé vlasy sepnuté do vysokého drdolu, hnědé velké oči, srdcovitě vykrojená ústa. Což pro mě znamená jediné. Nalil jsem jí další skleničku, jelikož mi ji předem podávala přímo do ruky a položil ji před ni. Následně jsem jí podal kousek papíru a propisku, na což mi darovala nechápavý pohled.

„Mám jedno životní přání,“ začal jsem a vzal jeden z mnoha červených ubrousků. „A to je dostat pravé telefonní číslo od hezké holky.“ Sledoval jsem, jak zakroutila se smíchem hlavou. Začal jsem skládat ubrousek, dokud neměl podobu růže. A pak jsem jí onu umělou kytku dal. Překlonil jsem hlavu na jeden bok a sledoval jsem, jak se na ni zamyšleně dívá. Pak jsem se vrátil k míchání zbylých objednávek.

„Fajn, ale celou noc mě nenecháš udělat žádnou blbost, za kterou bych se pak bála vyjít, třeba jen na ulici. Už tak mám dost velkou reklamu.“ A tak jsem poznal Caroline Hutson. A její číslo se rozhodně nedostalo do rukou Petera.   

Minulo pár dlouhých minut, než jsem byl schopný k jakémukoliv pohybu. Rukou jsem si protřel tvář. S vypětím mých sil jsem se posadil a hlavu vložil do svých dlaní. Brečel jsem. Brečel jsem hodně.  Asi poprvé od mého dětství jsem opět pochopil, jaké to je, když vám z nosu tečou ty příšerné nudle, které nejde zastavit. Příšerné. Byl jsem sám sebou znechucený. Vzal jsem do ruky zpátky bílý papír a skleněným pohledem jej opět přečetl. A pak nevím, která emoce u mě převládala. Smutek nebo zlost?  Vážně to udělala? Vážně mi říká sbohem? Jsem přece dobrý kuchař a velký romantik, proč by šla za jiným? Papír jsem zmačkal ve své dlani. Volnou rukou jsem sáhl do kapsy u kalhot a vytáhl z ní krabičku. Otevřel jsem ji.

„To jsme to dopracovali," promluvil jsem k zásnubnímu prstýnku. „Jedenkrát se zamilovali a pak nám vrazili nůž do srdce. Já věděl, že je to jen jedna velká blbost.“