Petr Bezruč - 150 let - K4: Veronika Kuczerová

Jen jedenkrát šla kolem mě láska

„Děti, chtěla bych vám říct příběh,“ vyprávěla stará žena v šátku. „Byl jednou jeden kraj, kde ptáčci tvořili dokonale znějící orchestry, lidé tančili a prozpěvovali si k práci, kraj byl plný slunce a na obloze nebyl ani mráček. Ze všech koutů se jim linuly různé rýmy veselých písniček a říkadel, ale kdesi v něm se nerozléhala písnička plná radosti, jak tomu bylo všude jinde. Tato písnička měla melancholický tón a slova v ní zněla smutně a utrápeně. Bylo to na jihu, bylo to na severu, to si už nepamatuju, ale po úzké lesní pěšince kráčela malinká holčička s růžovou pentlí a broukala si onu smutnou píseň. Měla na ni zcela určitě právo, protože nevěděla, kdo je, odkud je a kam má vlastně namířeno.

Už dlouho kráčela cestami klikatými, úzkými a širokými, přešla několik řek a několik strání, až došla do malého údolí u okraje lesa. Stála tam spíš chatrč než dům a na verandě se už od pohledu hodná stařenka houpala a cosi pletla. Vedle ní dopadávala jedna kapka vody za druhou. Dívka zavolala na babičku s tím, že má děravou střechu. Babička několikrát kývla hlavou na souhlas. Dívenka se nabídla, že střechu opraví. Sebevědomě vyběhla schody patřící k chatrči, hbitě po žebříku vyšplhala do místa, odkud voda kapala, poopravila střešní tašku a problém byl vyřešen. Stařenka nechala pletení a kroutila nevěřícně hlavou. Dívence za odměnu a poděkování nabídla teplou večeři, a protože se už stmívalo, i přespání. Jedna noc se prodloužila o druhou, až dívka s růžovou pentlí zůstala u babičky nadobro. Stařence s radostí pomáhala, učila se od ní mnoha věcem, nejraději však chodívala na louku a vila tam věnce, ty pak házela do řeky a vždy si něco přála. Její přání ale nebyla určená pro ni, ale zejména pro stařenku. Člověk by si řekl, jak je možné, že stařenku nepřekvapilo, že se tak malé dítě toulalo úplně samo. Tajemstvím ale je, že stařenka nebyla tak obyčejný člověk, byla to kořenářka. O nich je přece známo, že jsou tak trochu kouzelné.

Babička kořenářka o dívence věděla vše, aniž by ji malé děvče muselo cokoli říct. Zamilovala si ji a dívenka na tom s babičkou byla obdobně. Nikdy nikoho neměla, světem se toulala sama a byla to právě babička, kdo dívence vnesl do srdce cit, který neměla šanci poznat, lásku. Malá dívka se stařenkou žila dlouho, a když na ni přišla poslední hodina, svůj příbytek přenechala jediné blízké osobě, kterou nadevše milovala, malé dívce, ze které tehdy byla už dospělá slečna.“ Stará žena se odmlčela a všechny děti pochopily, že vyprávění skončilo. „Možná je načase se vám přiznat děti,“ ozvala se žena po chvíli hlubokého ticha. „Víte, ta dívka, to jsem byla já.“ Zazněl tichý šepot. Žena pohlédla před sebe a všechny děti spatřily dům, ve kterém se odehrával téměř celý příběh.