Petr Bezruč - 150 let - K4: Zuzana Dubová

Jen jedenkrát šla kolem mě láska

Když mi bylo 5 let, paní zima nám předváděla, jak umí být krásná a romantická, když všechno kolem nás zahalí do sněhové peřiny. Krajinu promění v pohádku. V ten den, když mrzlo, až praštělo, začíná moje pohádka.

Tatínek v tento den donesl domů malinké chlupaté klubíčko, které sedělo u našich dveří a třáslo se zimou. Ještě jsem ležela v postýlce, když mi maminka donesla malý uzlíček, který mňoukal. V mé dlani se ocitla malá sněhově bílá kočička. Dala jsem jí jméno Sněženka. V ten den jsem zjistila, že už nikdy nebudu sama. Ihned mezi námi vzniklo silné citové pouto. Sněženka se mnou chodila všude. Jednoho dne jsem ji vzala ukázat svým kamarádům a paní učitelce do školky. Děti ve školce na ni volaly: „Sněženko“ a chtěly jí dát mlíčko, které právě bylo nachystané k svačince. Kočička se však tiskla jen ke mně. Naše láska byla čím dál tím větší. Moje kamarádka spala vedle mne v košíčku a ráno mě budila svým mňoukáním. „Počkej, Sněženko, ještě není čas na vstávání“, říkala jsem často. Tvoreček však nedal pokoj do té doby, než jsem mu nachystala misku s mlékem. Celé dny jsme si spolu hrály. Házela jsem jí klubíčko s nití, viděla jsem, jak je šťastná, když si s ní takhle hraju. I moji rodiče si Sněženku velmi oblíbili. Vždy, když přišli z práce, bylo u nás veselo, i jim obohacovala život. Zvířátko bylo mou velkou kamarádkou a vyrůstaly jsme spolu. Z malého koťátka se stala postupem času statná kočka. Chodila se mnou na procházky, často v poli honila ptáčky, ale její rychlost nebyla taková, aby je chytla. Vždy jí uletěli. Na mé zavolání „Sněženko“ ale vždy přišla zpět. Jednoho dne na podzim jsem onemocněla chřipkou a nemohla jsem na procházku s mou kamarádkou. Rozhodla jsem se tedy, že ji ven pustím samotnou. Otevřela jsem jí dveře a řekla jsem „Sněženko, vrať se brzy!“ Protože jsem měla vysokou teplotu, šla jsem si lehnout v domnění, že se moje kamarádka vrátí. Čekala jsem však marně. Když se rodiče vrátili z práce, našli mě v posteli uplakanou. Samým smutkem jsem nemohla ani mluvit. Přes slzy jsem řekla, co se stalo. Rodiče mě uklidňovali a vydali se kočičku hledat. Už se setmělo, když se vrátili, ale přišli s prázdnou. Má nejmilovanější kamarádka se nevrátila ani ten večer, ani žádný jiný.

Po mém uzdravení jsem se ptala sousedů, zda o Sněžence něco neví. Nikdo nic nevěděl. A já do dnešního dne nevím, co se s ní stalo. Vím jenom jedno, že by mě nikdy nezradila. Byla to v mém dětství moje jediná, velká kamarádka. V pozdějších letech jsem měla i jiná zvířátka, ale na lásku toho malého klubíčka, které k nám zavítalo v zimě, na její lásku ke mně a mě k ní nikdy nezapomenu.