Živá voda - Adriana Trávníková (ŽV-K2)

Vítězná práce - ohodnocena odbornou komisí.

"Abu, pojď si se mnou hrát! Volá malá holčička Adila, Abuova sestra. Abu teprve rozlepuje oči, a řekne: "Adilo, počkej, mám velkou žízeň."    

"To já taky, ale rodiče a chůva mi řekli, že vody je už velmi málo."

" Co to povídáš, vždyť voda nemůže dojít!" Abu vstal z rohože z lýka představující postel.

V kyblíku, kde se vždy po ránu napil, už nebyla ani kapka vody. Vždyť má takovou žízeň! Vylezl z chýše a rozhlédl se po pouštní vesnici. Chůvu, kterou viděl objal. "Shaso, co se to dějě? My už nemáme vodu?" Chůva se podívala do láhve se zbytkem vody. "Ještě nám všechna voda nedošla, ale brzy dojde." Podala mu láhev, aby se napil. "Děkuji."

V tom si Abu vzpoměl na svého nemocného bratra a rychle se rozběhl k chýši, kde bratr včera málem zahynul. 

"Oschi! Probuď se!"  Volala máma. Abu se na bratra podíval, dal mu pusu na tvář a objal maminku.

"Oschi je mrtev." Pošeptala maminka Abuovi do ucha. "Já vím, měl jsem ho moc rád."  "On tebe taky, víš, byl ještě moc malý na to, aby zvládl tak dlouho bez vody.

Celý den Abu přemýšlel nad vodou a nad smrtí svého bratříčka. Pár lidí kteří se starají o vesnici najednou svolávali všechny občany vesnice, aby se co nejdřív dostavili do středu vesnice.

"Milí spoluobčané, došla nám voda, proto je nutné opustit vesnici a najít místo s vodou."  Nastalo rušno , lidé mluvili a domlouvali se. V tom ruch přerušil jeden z občanů. "Vím, kde můžeme jít. Je to daleko, musíme jít stále na sever." Hurá, to je náš vůdce! Křičel někdo z lidí.

"Nyní se půjdeme sbalit, Abu." Řekla Abuovi a dalším jeho sestrám a bratrům maminka. Abu šel do chýše a zabalil do starého rodinného batohu ovoce, které jim zbylo, než došla voda i v oáze. Jen dvě jablka a tři banány pro šest lidí na několik dní, možná i týdnů.

"Abu, právě jdou pohřbít tvého bratra!" Zavolala na Abua jeho dobrá kamarádka. Abu ihned přiběhl k místu, kde se urychleně konal pohřeb hned několika lidí. Abu byl naštvaný, že ho matka nezavolala, ale na druhou stranu chápe, že není moc času.

Druhý den se Abu probudil vedle své matky, která ještě spala. Podíval se ven z chýše a uviděl skoro celou vesnici, jak se chystá k odchodu na sever. "Matko, probuď se, za chvíli odcházíme!" "Cože? Už odcházíme? Jistě, už jdu Abu, neboj se," Matka spočítala všechny své děti a zařadila se do průvodu. Její děti stály za ní. Ještě malou chvíli se čekalo na pár lidí a pak se pomalu začal průvod pohybovat.

Cesta byla hned od začátku náročná. V neuvěřitelném horku se přes pětset lidí neustále pohybuje už několik hodin. Celá ves už ušla dvacet kilometrů.

"Je čas si dát pauzu." Zavelel pán, který na začátku říkal, že půjdou na sever. "Zítra budeme pokračovat v cestě." Všichni si sedli pod písečný kopeček a odpočívali, někteří i pojídali nějaké ovoce.

Druhý den všichni pokračovali v cestě. "Maminko, co když voda nikd nepoteče? Zeptala se Abuova sestra Nisreen naléhavě a vyčerpaně.  "To nevím, zlato moje, al na to teď nemysli, budeme doufat".

Uběhlo už několik desítk kilometrů, ale voda nikde. Někteří učastníci průvodu byli neseni na zádech, někteří umírají žízní.   "Mami, mohl bych jet chviličku na velbloudovi? Bolí mě nohy." Řekl Abu. "Můžeš." Odpověděla matka.

Abu sedl na velblouda a pozoroval pouštní krajinu, vnímal úlevu od bolesti nohou.

Po pár metrech Abu uviděl strom, který byl zelený. Strom, který žil a Abu si domyslel, že na to potřeboval vodu. Po chvíli uviděl i další stromy, to už viděli i všichni z vesnice. "Hele! Tam je voda!" "Huráááá! Radovali se lidé a běželi k místu.

Přímo před nimi byla velká oáza obklopená stromy a zvířaty. "Tady si postavíme nový domov."  Říkalo více lidí najednou.  Lidé se koupali v rybníčku kousek dál, někteří jen pili a pili pitnou vodu. A celá vesnice mohla zase jíst a pít dokud voda zase nedošla.

KONEC.