Bílý pes a klíč od landeckých pokladů

Chátrající hrad Landek příliš své poddané nelákal, a to nejen kvůli podivným pověstem o smutné landecké paní. Tajemství landeckých pokladů a klíčů k těmto pokladům se prolíná ještě mnohými dalšími pověstmi, v různých obměnách a podobách.

Jednou o Květné neděli (podle jiného podání to bylo začátkem podzimu v době kermáše - posvícení) zabloudil ke zřícenině jeden ze starých koblovských starousedlíků. Vyšel si po dobrém nedělním obědě na procházku směrem na Landek a jak tak trávil ten svůj oběd, ani si nevšiml, kudy v zamyšlení kráčí. Náhle stál před zříceninou. Prošel vchodem na malé prostranství uvnitř hradu a vkročil mezi již zchátralé kamenné zdi. Hrad byl opuštěný a tichý, jen vítr si zlehounka pohrával mezi polorozpadlými zdmi a proháněl se již léta neobývanými místnostmi. Bývalými okny sem prosvítaly již teplé a hřející sluneční paprsky.

„Proč tady nikdy nikdo nechodí? Vždyť je tady ticho, klid a mír, není čeho se bát,“ pomyslel si starý pán. Jenže v téže chvíli náhle uslyšel nějaký podivný šramot z protější místnosti. Rychle a beze strachu do ní vešel. A co nevidí? Proti němu stojí veliký bílý pes, v tlamě mezi zubisky ohromný svazek klíčů a spokojeně na něj vrtí ocasem! Docela jakoby jej vítal! Muž si to však bohužel neuvědomil. Jeho zděšení bylo tak veliké a setkání tak nečekané, bílý pes jej natolik překvapil, že se náhle rychle otočil a prchal z hradu pryč. Slyšel za sebou jen hluboký hlas, který na něj volal:

„Počkej, neutíkej, neboj se mě! Neublížím ti! Dám ti klíče k pokladům, které jsou zde ukryté!!!“

Muž však téměř neslyšel a ve svém děsu pelášil z Landeka směrem k řece Odře. Až dole na návsi se zastavil.

„Asi jsem svým strachem propásl své štěstí! Mohl jsem být bohatý, mohl jsem získat landecký poklad!“

Takové a podobné myšlenky mu probíhaly hlavou, když se již uklidněný vracel domů. „Raději to nebudu nikomu vyprávět, ještě by se mi vysmáli!“, řekl si. Cestou se však zastavil ve staré hospůdce a všem přítomným to po několika doušcích piva barvitě porozprávěl. Druhý den si tak o tajemném bílém psovi vyprávěla úplně celá dědina, babky i děti na návsi i ve škole....

Tak někdy přicházíme o své štěstí jen díky strachu, který nás ovládne. Pozdě si uvědomíme, že bylo na dosah, že jsme měli své „poklady“ téměř ve svých rukou, ale nakonec jsme před svým štěstím a pokladem zbaběle a nechtěně utekli... Tak, jako tento starý koblovský usedlík.

Až jednou v lesích na Landeku potkáte bílého psa, neutíkejte, nebojte se a vezměte si od něj klíč. Stanete se tak pány obrovského landeckého pokladu. A možná, možná budete i šťastní...