Petr Bezruč - 150 let - K4: Dorota Bartnicka

Vítězná práce - ohodnocena hlasováním čtenářů.

Jen jedenkrát kolem mne šla láska

Každý člověk má ve svém životě někoho, na kom mu záleží, miluje ho a nikdy by ho neopustil. Může to být rodina, přátelé… Zkrátka někdo, kdo by nám chyběl a postrádali bychom ho, kdyby se třeba jednou nevrátil domů. Já ale ne. Před pár lety jsem přišel o všechno. Moji rodiče vlastnili malé květinářství, milovali svoji práci. Byl to středobod jejich pozornosti, hned po mně. Bohužel jednoho dne se v květinářství zavalil strop. Oba zahynuli. Tehdy mi bylo 16 a musel jsem jít bydlet k babičce. Babička už ale taky nebyla nejmladší, a když i ona před dvěma lety zemřela, zůstal jsem úplně sám. Ano, přátele jsem měl, přátele, kteří mě zradili a nechali mě samotného v nejtěžší chvíli.

Tehdy jsem si uvědomil, že se musím posunout dál, že chci začít pomáhat lidem. V Evropě právě zuřila válka a USA se chtělo přidat. Rozhodl jsem se, že taky pojedu. Jel jsem, protože doma jsem neměl nikoho, kdo by na mě čekal, než přijdu domů a někde daleko válčí tisíce mužů a další tisíce žen a dětí na nich v nejistotě čeká doma. V Evropě jsem zůstal přidělen do Francie. Už cestou do Evropy jsem zaslechl, že je zle, ale to, co jsem uviděl, předčilo moje očekávání. Strach, hlad, nejistota hrály hlavní roli v každodenním životě. Jednoho dne jsme spolu s mým kamarádem šli ulicí, když kolem nás prošla žena s asi čtyřročním dítětem. Podle hvězd přišitých na kabátech jsem poznal, že to jsou Židé. Najednou chlapeček zakopl, upadl na zem a začal plakat. Teprve poté jsem si všiml, že má na koleni hlubokou ránu, ze které mu tekla krev. Když jsem se podíval na jeho maminku, která ho začala utěšovat a utišovat, viděl jsem, jak se na něho kouká pohledem přeplněným láskou, pohledem, jakým kouká jedině matka na své dítě. Náhle mě ale z přemýšlení vyrval strašný křik, a když jsem zvedl hlavu, uviděl jsem dva německé vojáky, kteří něco křičeli na ženu a plačící dítě. Protože jsem německy moc nerozuměl, tak jsem nechápal, o co se jedná, ale strach, který jsem viděl v očích všech kolem mluvil za vše. Vojáci pořád křičeli, až najednou jeden z nich vytáhl pistoli a namířil na dítě. Než stačil vystřelit, žena zakryla dítě svým tělem a schytala kulku. Voják chtěl zastřelit i chlapečka, ale druhý mu něco potichu řekl, pak křikl na lidi asi něco o tom, že se mají rozejít a oba jakoby nikdy nic odešli. Chlapečka si odvedla nějaká paní, kterou očividně znal. Asi hodinu mi trvalo, než jsem vstřebal, co se právě stalo. Pak mi kamarád převyprávěl, že chlapečka chtěli zastřelit, protože upadl a „zašpinil“ chodník svojí židovskou krví.

To byl pro mě šok, jak lidé zacházejí s lidmi, a když  jsem si vzpomněl na tu ženu, která šla se svým synem přes ulici, utěšovala ho, když plakal, a o pár minut později za něj položila život, uvědomil jsem si, že jen jedenkrát kolem mne šla láska. Matčina láska, nejsilnější pouto na světě.