Živá voda - Karolína Popková (ŽV-K1)

Vítězná práce - ohodnocena odbornou komisí.

Kdysi dávno v jedné malebné vesničce žilo děvčátko jménem Eliška. Společně s rodiči bydlela v malém domečku. Kolem něj se rozprostírala zahrada plná květin, stromů a keřů. Eliška byla hodné a veselé děvče, které dělalo rodičům samou radost. Odmalička měla ráda knížky plné dobrodružství a napětí. Často si představovala, jak je hlavní hrdinkou, která pomáhá chudým a bezmocným.

Jak čas plynul, z Elišky vyrostla krásná mladá slečna. Avšak jednoho osudného dne Eliščina maminka onemocněla. Tatínek neváhal a poslal Elišku do sousední vesnice pro doktora. Po dlouhém netrpělivém čekání Eliška pana doktora opravdu přivedla. Ten maminku prohlédl a smutným hlasem řekl: „Je mi to moc líto, ale vaše žena je moc nemocná. Bohužel, není lék, který by tuto nemoc přemohl. Jedině snad kapka živé vody by mohla tvou maminku uzdravit, Eliško.“ Sotva pan doktor domluvil, začala Eliška vyzvídat, kde ji najde a kdo by jí mohl pomoci. „Vím o jedné stařeně, která bydlí v malém domečku na konci lesa.“ Než se tatínek vzpamatoval, Eliška si sbalila pár svých věcí a vydala se na cestu.

Prošla celou vesnicí, až došla k černému lesu. Na chvíli se zastavila, aby si odpočinula. Únavou hned usnula. Když se probudila, uviděla nad sebou stařenku. Zeptala se jí: „Co tady děláš, Eliško?“ Hledám kapku živé vody, abych mohla uzdravit svou nemocnou maminku. Nevíte, prosím, kde ji mám najít?“ Stařenka povídá: „Vím, kde pramení živá voda. Pokud mi pomůžeš, dám ti, co potřebuješ.“ Eliška nezaváhala a souhlasila. Společně se stařenkou se vydaly na cestu černým lesem. Zanedlouho došly na tajemné místo. „Pokud do zítřejšího rána uhlídáš plamínek ohně, ve kterém je ukryta lidská naděje, dám ti kapku živé vody,“ pravila stařenka. Eliška celou noc ani oka nezamhouřila. Pořád hlídala plamínek a myslela na nemocnou maminku. Druhý den se stařenka přišla na Elišku a plamínek podívat. „Vidím, že jsi plamínek uhlídala, jistě máš maminku moc ráda a zasloužíš si proto odměnu. Tady máš kapku živé vody.“ Podala Elišce lahvičku a popřála jí hodně štěstí.

Eliška poděkovala a na zpáteční cestě si vesele prozpěvovala. Těšila se na rodiče. V dáli uviděla tatínka, který ji už vyhlížel před domem. Samou radostí se za ním rozběhla a vykřikovala, co zažila. Společně vešli k mamince: „Napij se, maminko.“ Maminka z posledních sil vypila živou vodu a v tu chvíli se uzdravila.

Všichni si padli do náručí a žili šťastně až do smrti.