Můj pradědeček - Aneta Tomčalová (GP-K4)

Můj děda se narodil 12.4.1941 v Beckově na Slovensku. Jmenuje se Ivan. Narodil se doma, v rodném domě stejně jako jeho sourozenci. Žil v domě s maminkou, tatínkem a čtyřmi dalšími sourozenci. Děda je ze všech sourozenců nejstarší. Svůj život v dětství a dospívání popisuje jako velmi chudobný, ale zároveň taky velmi pestrý, hezčí a zdravější, než je život dnešních dětí a dospívajících...                                                      

 Ze svého dětství si vybavuje spíš příjemné a nepříjemné pocity, než zážitky. Vzpomíná si, že do školy chodil pravidelně od pondělí do soboty. Jedním z předmětů ve škole bylo náboženství. To dědu bavilo. Další předměty si pamatuje matematiku, krasopis a českoslovenštinu. Ale určitě nebyla například prvouka, tak jak je to u nás dnes běžné. Děda si taky vybavuje, že když přišel ze školy domů, měl jednu hlavní povinnost, stejně jako jeho kamarádi a to tu, že musel chodit pást kozu. S tím taky souvisí jedna vzpomínka z léta, kdy jeho rodiče byli v práci a on měl jít po škole tak jako každý den pást kozu. Ten den ale všechny děti z okolí utíkaly k řece koupat se. Děda se rozhodl, že kozu dá na pastvu později a utíkal s ostatníma k řece. Jak čas utíkal, venku se stmívalo, rodiče se vrátily domů z práce a koza nebyla nažraná. Celá hladová mekala na provaze a děda se bál, že mu rodiče dají co proto a tak radši spal v domě na půdě.

Taky si děda vybavuje hry, které hráli s kamarády. První z nich byla hra na schovávanou, druhá byla hra na slepou bábu a třetí ta nejlepší podle něj, byla hra na vojáky.                               

Tuhle hru hráli samozřejmě jen kluci. Hra na vojáky byla podle dědy ta nejlepší. Ze dřeva si vyrobili samopaly, půlka chlapců byla za Němce a druhá půlka za Rusáky. Taky mi děda vyprávěl zážitek, který si pamatuje s opravdovými vojáky. Jednou zastavilo vojenské auto před jejich domem, vojáci ho měli naložené hřebíkama. Děda měl asi 6let a mermomocí pár těch hřebíků chtěl. Tak sebral všechnu odvahu a pro pár hřebíků si šel. Všiml si ho jeden voják, přišel k němu, chvíli se na něj díval a pak ho pohladil po vlasech a odešel...

Víc si děda ze svého dětství nevybavuje...