Život mojí babičky a mého dědy - Aneta Vaňková (GP-K4)

Život mojí babičky

Oslovila jsem svoji babičku s přáním sepsat její životopis. Moje babička se narodila v roce 1951 v Ostravě - Muglinově a žije tady dodnes. Něco Vám o ní povím. Má 2 sestry, které byly starší než ona, takže když rodiče pracovali, její sestry se o ní staraly. Babička od svých tří let chodila do školky jménem U Jeslí. Za pár let odešla ze školky a nastoupila do Základní školy Pěší. Sice žila v době socialismu, ale nestěžuje si, pro ni byla doba pěkná. Ve škole si užila hodně zážitků, například nacvičovali na spartakiádu, chodily se školou na oslavy 1. máje, chodila na kroužek zpěvu, hráli za školu závodně vybíjenou a dostaly se až do Vítkovického stadionu. Hned  jak skončila základní školu, nemohla jít na učební obor, jelikož její maminka zemřela. Tak šla pracovat k VOKD. Do 16 let musela rodičům pomáhat jak doma, tak i na zahrádce, někdy chodila i do obchodu, když její maminka něco potřebovala a až potom mohla jít ven s kamarády. V Muglinově byl krásný rybník, kde se chodili v létě koupat, na podzim byly rybářské závody, kde byla i velká oslava a v zimě, když zamrzl rybník, si mohla děvčata zabruslit a kluci hráli hokej. Taky jezdila každý rok na různé dětské tábory a tam hráli hry, chodily po lese sbírat borůvky, z kterých pak v kuchyni kuchařky udělaly na snídani borůvkové buchty a na oběd borůvkové knedlíky na páře. Měla i 3 nejlepší kamarádky, se kterými chodila na hory na Morávku, nebo trávila dovolenou v Čechách. Také byla  na pracovním zájezdu v Německu a v Polsku. Ve 20 letech se provdala za mého dědu a je s ním dodnes. Mají spolu tři syny. Na svoje dětství a mládí vzpomíná pěkně. 

Život mého dědy

Oslovila jsem i dědu s přáním sepsat jeho životopis. Trochu ho to překvapilo, protože málokdo si dovolí prozradit vnučce všechny taje svého života, takže vybrat to podstatné byl pro něho trošku problém, který se ovšem dal vyřešit. Nechtěl se chlubit, ale že byl od mala trochu výjimečný, je údajně pravda. Už asi ve 4 letech se zároveň se starší sestrou, která začala chodit do školy, učil číst, psát a počítat, takže nebylo výjimkou, že ještě ve školce za ní občas vypracovával úkoly 3. třídy. Bohužel, to pro něj mělo za následek, že jeho první dva školní ročníky byly celkem problematické, jelikož veškeré učivo už dávno znal, takže měl problém se soustředěním v lavici. Kolem 6. třídy díky jeho otci, který byl vicemistr republiky v armádním boxu, začal na jeho doporučení navštěvovat Porubský boxerský klub. Pravda, asi se moc nepotatil, přesto pár návyků z boxu získal. V pozdějších letech se jeho zájem obrátil k fotbalu, takže jako dorostenec krátkou dobu hrál za Baník, později za Porubu. Ovšem poslední, dodnes ho držící láskou, je country a trempink. Od šestnácti let, kdy se s kamarády poprvé vydal na vandr, ho to nepustilo dodnes. V té době vynikl na potlaších v kategorii „veselé vyprávění,“  kdy sklízel jeden úspěch za druhým. Dovedl vymýšlet spoustu komických situací, které taky dovedl humorně podat. Byly to pro něho krásné časy plné krásných zážitků, kamarádství a taky platonických lásek, zkrátka mládí, na které dodnes nemůže zapomenout. Vše ukončila povinná základní vojenská služba, kde ovšem získal taky mnoho zážitků a cenných zkušeností. Po vojně poznal mou babičku – a co bylo dál? Magická trojka, má tři pěkné kluky, tři hezké snachy, tři krásné vnučky a tři šikovné vnuky. Co si přát víc? Všechno ostatní už je povídání pro dospělé.