Babiččino dětství a dospívání - Lucie Vargová (GP-K4)

Ahoj, jmenuji se Lucie Vargová a je mi 15 let. Dnes budu psát o svoji babičce.

Narodila se v Havířově a žije tam až dodnes. Havířov byl v té době město tzv. „mladých“.

Žila v malém domku společně s mamkou, taťkou a sestrou. Dětství v jejich letech bylo velice dobrodružné. Chvilku neposeděla, pořád lítala někde venku a dělala lumpárny. S kamarády jezdila na výlety, učila se jezdit na kole, hráli různé hry, cvičili spolu apod…

Tehdy neexistovaly žádné telefony, počítače ani tablety. Jednoduše se chodilo ven, bavilo se a žilo tak, jak se má.

V okolí byla nazývaná skautem. Dělala vše, co jí bavilo a naplňovalo. S kamarády hráli hry, dělali soutěže, podnikali dobrodružné výpravy, různé aktivity a další činnosti. Sice si hrála, ale zároveň měla příležitost si vyzkoušet nové věci.

Ale jakmile padla osmá hodina večerní, musela jít domů, kde jí čekaly povinnosti. S domácností se muselo pomáhat. Nebylo žádné já nechci, já nebudu. Mamka jim rozdělila práce a začalo se uklízet. Babička nejčastěji vynášela smetí, vytírala celý barák, chodila do obchodu a pomáhala mandlovat prádlo.

 Abych se přiznala, právě jsem si rozšířila slovní zásobu. Vůbec jsem netušila, co znamená mandlování, ale babička mi to hned vysvětlila. Ještě, že ji mám. Mandl je stroj, který má jeden nebo i více vyhřívaných válců. Používali ho pro hromadné žehlení větších kousků bílého prádla.

Podle babičky to byla velká dřina, jenže rodičům odmlouvat nesměla. Za odmlouvání, špatné známky a nevhodné chování, za trest musela klečet na hrachu. To byla u nich doma metoda trestání. Na zem se rozsypal hrách a ten, kdo neposlouchal a zlobil, si na něj musel kleknout. Bylo to velmi nepříjemné a bolestivé, ale zároveň také k ponaučení.

V domku na věšení prádla měli vyhrazenou jednu místnost. Jednou, při věšení, jí prádlo popadalo na zem. No to bylo řevu. Taťka na ni přiletěl a dostala pořádně zhubované. Celé prádlo musela vyprat ručně znova.

Taťka byl u nich doma ten „nejtvrdší“. Měla z něho respekt, ale i přesto ho milovala z celého srdce. Mamka, ta zas byla hodně na známky. Učila se s ní a dbala na to, aby vždy byla připravená a vše uměla. Někdy to bylo dost náročné, ale věděla, že chce pro ni jen to nejlepší, a tak se snažila ze všech sil.

Každým rokem na zimu se sundávaly koberce a vyklepávaly se. Bylo to obtížné, ale mít doma pořádek bylo prioritou.

Oblíbenou činnost, kterou dělala s taťkou každý rok na zimu, bylo dělání kluziště přesně uprostřed dvorku. Tam se teprve pořádně vyřádila. Pozvala si spoustu kamarádů, s kterými hrála závody. Bavilo ji to až natolik, že si řekla: chci být tanečnicí na ledě.

Vánoce, ty babička milovala nejvíc. I přesto, že nebylo moc dárků. Plat v té době nebyl moc vysoký. Největším dárkem pro ni bylo shromáždění celé rodiny. Všichni u jednoho stolu, co víc si přát. Předtím, než se pustili do dárků, se museli pomodlit, protože děda chodil do kostela.

Vánoce skončily a začaly Velikonoce. Kluci chodili dům od domu a naháněli babičku se sestrou s jalovcem. Holky neměly nejmenší šanci jim utéct, a tak byly obě dvě spráskané.

Ve svém volném čase ráda vyráběla obrazy z chemlonu. Obraz lepila na bavlněný podklad, chemlon si nastavila nad svíčkou a přilepila ho na podklad. Je to ruční práce, dělala to celé sama. Když se jí obrazy povedly, tak je šla prodávat. Procházela se kolem domů a nabízela je lidem.

Dále ráda vyšívala a šila. Jehlu v ruce měla prakticky už od malička. Každé děvče v okolí umělo šít a vyšívat. Celé rodině taky pletla ponožky, aby se alespoň trochu ušetřilo.

Její oblíbené jídlo, které se naučila od táty, bylo knedlo vepřo zelo a kyselica. Taťka pocházel z Valach, takže vařil převážně valašská jídla. Babička si je moc vychvalovala.

Ovšem roky plynuly. Z malé holčičky, jejímž snem bylo stát se tanečnicí na ledě, vyrostla slečna, která už jasně věděla a v hlavě měla nastavené, čím chce být. Kadeřnicí, a tak se i stalo. Doma stříhala všechny, vydělávala si slušnou částku peněz a v okolí byla dalších x let velmi známá.

Mám úžasnou babičku a jsem za ni moc ráda. U srdce mě zahřálo, jak krásně a s úctou mluvila o svém dětství a rodičích.

Touto soutěží jsem si uvědomila, jak je důležité mluvit se svými blízkými, protože nikdy nevíte, kdy to bude naposled. Je třeba vážit si každého času, co máme a využít ho právě pro tyto věci. Mluvení s prarodiči takřka vymizelo a je jen na nás, abychom s tím něco udělali.

Děkuji moc všem, co příběh dočetli až do konce a zamysleli se nad ním.