Úcta k věku - Viktorie Maglenová (GP-K4)

Psal se rok 1948, listí nabralo podzimní odstíny a do oken se usmívalo zubaté slunce. Kalendář ukazoval 23. října. Ticho v nemocnici prolomil dětský pláč, úleva a smích, které se rozezněly chodbami a při té příležitosti obšťastnila svět svou přítomností malinká dívenka Šárka. Kvetla do krásy, i když v naší zemi v té době vládla tvrdá ruka komunistického režimu. Ze školy nosila znamenité výsledky a pilně cvičila každý den na klavír. Se svou sestrou měly rozděleny domácí práce. Myly nádobí, praly prádlo v prádelně, žehlily ho a skládaly do úhledných komínků. Maminka se každý den vracela do bytu jako ze škatulky, včetně čistých podlah a leskem pyšnících se oken.

Při každé volné chvíli se Šárka vzdělávala. Vybrala si z jejich veliké knihovny nějakou knihu a ztratila se v příběhu nebo sledovala televizi s jedním programem. Po večerech si povídali s rodiči u večeře. Nikdy se jich maminka nezeptala, co by si k jídlu dali. Co na talíři bylo, to se taky snědlo. Šárka se sestrou měla k rodičům nekončící respekt. Hlavně k otci. Co řekl, to platilo. Úcta k i prarodičům a ochota jim pomoci byla samozřejmostí. Rodiče je obdarovali radami nad zlato, uměli naslouchat a Šárka se mohla svěřit se vším, co ji tížilo. Byly to vychované děti, které nikdy neměly problém pozdravit, poděkovat a vnášet pak do života etiketu dalším generacím. Šárka trávila se svou sestrou vlastně všechen čas. Sdílely spolu radosti i trápení. Nikdy tak neměla lepší přítelkyni, než svou sestru.

Přibližně o 60 let později se při podobném, světlem provázeném dni psal rok 2006. Na svět v tento den, 24. září, přišla další drobná dívenka. Viktorie.

Viktorie vyrůstala ve světě komunismu už dávno zbaveného. Měla svobodné a krásné dětství, plné lásky a volnosti. Doma nemusela dělat skoro nic. Později, když už byla starší, si se svou sestrou rozdělila práci s myčkou a nádobím, občas s mopem protančila chodbu nebo si vyluxovala v pokoji. Nikdy neměla nouzi o volný čas, ke hraní na nástroj ji dokázali nutit jen 4 roky. Pak hru na kytaru ukončila. Začínala a opouštěla nejrůznější aktivity. To už jí zůstalo. Taky se ale zamilovala do čtení jako tehdy Šárka. Knihy jí vždycky voněly. A zvuk otáčení stránek jí přinášel zvláštní klid na duši a dávku serotoninu. Při volné chvíli většinou brala do ruky mobilní zařízení a až do noci si nechala světlo z displeje svítit do očí. Na výběr už měla ze stovek televizních programů a maminka zpravidla vařila to, na co měly se sestrou největší chuť. Byly vybíravé, a tak jejich obětavá maminka vařila na přání. O většině věcí s rodiči už diskutovali, měly mnohem větší prostor na projev a vyjádření vlastního názoru. Bylo to všechno o domluvě, kompromisech a komunikaci.

Jmenuji se Viktorie, dnes už je mi 15 let, sedím v křesle naproti své nejmilejší babičce, která nosí jméno Šárka. Je to jeden z nejlaskavějších lidí, co znám. Jsem tak nějak vnitřně přesvědčená, že se jí tam někde pod huňatou mikinou ukrývají andělská křídla a zlatou svatozář si před spaním odkládá na noční stolek, hned vedle lampičky a sklenice s vodou. Vypráví, jak se jí v mém věku v té době žilo. Uvědomuji si, že naše životy odmalička byly diametrálně odlišné. Připomínám si, že já jsem nikdy nemusela prát prádlo v ruce a babička se na střední škole nemohla začít učit španělsky a odjet na Erasmus do zahraničí. Babička sice vyrostla skromně a s málem, ale nikdy jsem ji nezaslechla říci, že se má špatně, že je nespokojená nebo nešťastná. Vždycky mě obdaruje úsměvem a vřelým objetím. Všímá si drobností, ale nedělá si s maličkostmi, co se občas nepodaří, těžkou hlavu. Žije spokojeně, každý den naplno s úsměvem na rtech a daruje mi tolik potřebné rady a zkušenosti, kterými se denně řídím. Učí nejen mě, ale i všechny blízké, že rodina je na prvním místě. Je tady vždycky, když potřebuji oporu, slavíme spolu Vánoce, pravidelně se scházíme, zažíváme  nezapomenutelné a bavíme se o všem. Mám obrovské štěstí a jsem nesmírně vděčná za to, jak a kde jsem mohla vyrůstat a co všechno jsem se od prarodičů mohla přiučit. Nikdy jim nebudu moci dostatečně vyjádřit své díky, ale alespoň budu vždy předávat dál všechno, co jsem se od nich dozvěděla a časem si i osvojila. To, že smích celé rodiny u oběda je ten nejlíbeznější zvuk pro uši a že upevňovat dobré vztahy v rodině je klíčem k šťastnému životu. To, že mám být vždy ochotna vypomoct a z úst vypouštět milá, rozvážná slova. To, že se mám usmívat a vychutnávat každý moment plnými doušky, ale i to, že slušnost otevírá každé dveře.

Babička možná ve svých patnácti letech pila z porcelánového šálku žitnou kávu s názvem Melta, já možná na druhou stranu navštěvuji párkrát do týdne svou oblíbenou kavárnu a tam si dávám capuccino s rostlinným mlékem v papírovém recyklovatelném kelímku.

Dvě generace. Dva odlišné světy. Dvě spřízněné duše, co si spolu užívají debaty o čtení a pečení bábovek podle dlouholetých receptů. Šárka a Viktorie. Babička a její vnučka.

Chtěla bych tímto vyjádřit svou obrovskou úctu k této generaci, k tomu, co všechno si prožili, a že se díky nim máme tak báječně, jak se dnes máme. A právě o tom je úcta k věku.