Hra osudu - Elen Zubková (GP-K4)

Psal se rok 1940. Vše to začalo v mém řeznictví.  Po dni stráveném prací jsem cítil únavu, když však vojáci Wehrmachtu vpadli do našeho domu, únavu vystřídala panika. Mířili na mě, mou ženu a dítě zbraní.

Tak jsem se stal členem německé armády, ačkoliv jsem nebojoval za německou říši, ale za svůj život.

Východní fronta v Rusku. Zima. Bylo málo oblečení, jídla, šance na přežití. A málokdo měl to štěstí být pokopán koněm. Vnitřní zranění znamenalo vrátit se do Československa, do Prahy. Bylo to lepší, než být po kolena v bahně a nemilosrdném tyfu.

Po uzdravení jsem věděl, že kdybych se do Ruska vrátil, nepřežil bych. Proto jsem se dobrovolně hlásil na západní frontu. Vzali mě. Do Francie jsem se dostal přes Itálii. Byl jsem tam šéfkuchařem polní kuchyně. Měl jsem přístup k jídlu a našel jsem si cestu k francouzským vinařům. Vyměňovali jsme jídlo za víno. Jednoho večera jsem se včas nedostavil na poplach v Normandii. Mohl to být problém. Neuposlechnutí znamenalo trest smrti.  Naštěstí neměl nikdo čas na to, aby mě zabil. Protože se blížil den D.

V zákopech jsme na Američany čekali dva týdny. Byly nekonečné. Jediné, co jsme měli, bylo šumění moře a napjatá atmosféra. Moře jsem pak už nikdy neměl rád.

Když se konečně vylodili, bylo úterý 6.6.1944. Den, kdy jsem poprvé viděl rudé moře. Omývalo tváře a prosakovalo do plic mrtvých. Při přenášení vojáků do polních nemocnic jsem se na to snažil zapomenout.

Američané mě zajali. Po dlouhé cestě jsem se dostal do lágru v Dolní Suché. Fáral jsem tam dva roky. Po dvou letech fárání v dolu František jsem se vrátil domů. Poprvé jsem spatřil svou první dceru.

Po dvou světových válkách jsem se v roce 1972 dočkal míru.

To byl můj život. Jmenuji se Josef Herud.