Rozhovor s babičkou Věrkou - Jonáš Kwašný (GP-K4)

Dobrý den, rád bych Vám představil svoji babičku. Jmenuje se Věra, má 79 let a bydlí sama v Ostravě. Babičku se snažím navštěvovat vždy, kdy to jen trochu jde. Často po tréninku za ní zajedu a jenom si povídáme...

Jonáš: Babi, včera jsme hráli zápas ve Zlíně. Ty ses ve Zlíně narodila, že?
Babička: Ano. Moji rodiče pochází z Valašska. V době války jsme bydleli ve Zlíně.

J: Pamatuješ si na něco z té doby?
B: Ano. Jeden zážitek byl tak silný, že mi uvízl v paměti. Bylo to v době bombardování Zlína. Při náletech jsme se schovávali v provizorním krytu, kde jsme měli zásobu potravin, přikrývek a dětskou postýlku pro mě a mladšího bratra. Jednou jsme s tetou nestačily po zaznění sirén do krytu doběhnout a už jsme viděly nad sebou letadla.

J: Musely jste mít strach. Co jste udělaly?
B: Schovaly jsme se do sklepa s uhlím. Teta mě uklidňovala vyprávěním pohádek.

J: A co rodiče?
B: Měli o nás strach, protože nevěděli, kde jsme. Když nás po skončení náletu uviděli celé černé, napřed se lekli, ale když poznali, že je to jen uhlí, tak se jim ulevilo.

J: Co jste ještě zažili?
B: Ostatní události si nepamatuji, ty znám jen z vyprávění - jak bratr Jirka pozoroval střetnutí ustupující německé armády s Rudou armádou na nedalekém kopci.

J: Takže jeho zvědavost byla větší než strach?
B: To ano, protože při tom málem vypadl z okna.

J: Kdy jste se ze Zlína odstěhovali?
B: Po válce, tatínek dostal práci v Hlučíně.

J: Jak jste si zvykli na nové prostředí?
B: Ze začátku to bylo těžké. Já jsem lidem, kteří mluvili hlučínským nářečím, dlouho nerozuměla.

J: Na první roky ve škole si pamatuješ?
B Ve škole se mi moc líbilo, své učitele jsem milovala a brzy jsem měla plno kamarádů.

J: Měla jsi teda šťastné dětství?
B: Když má člověk milující rodiče, tak je dětství nejkrásnějším obdobím života.