V očích minulosti - Michaela Brázdová (GP-K4)

Jaké to bylo dospívat v jiné době? Tuto otázku slýchávám překvapivě často, každý se dožaduje odpovědi, kterou jim většinou neposkytnu. Jelikož si nemyslím, že doba je to, co nás všechny zajímá. Jaké to je – dospívat… Okolnosti, ty už pouze dodávají určitou hloubku, definovanou vlastně absolutně čímkoli, co se nám stalo, či nestalo.

Byla jsem ještě malá, když jsem okusila, řekněme, kruté nástrahy života, ale nejen svého, taková byla doba. Odmalička jsem vyrůstala s množstvím sourozenců. Psal se rok 1960, když jsem se narodila jako třetí dítě do rodiny, která již dvě dcery měla. O místo jsem se navíc dělila se svým dvojčetem, o pět minut starším bratrem. Naše rodina neměla moc peněz. Přestože se moje maminka moc snažila, sama na vše nestačila. Snažili jsme se jí pomáhat, byli jsme však jen děti a čas chtěli trávit venku, a tak jsme dělali alespoň minimum, jako úklid vlastních pokojů a příležitostné domácí práce. Moje dvě starší sestry se s námi moc nebavily, trávily čas doma a převážně společně. Později, když se narodil náš nejmladší sourozenec, také pomáhaly s jeho výchovou. Tatínek byl věčně pryč a s penězi nakládal tak, jak se jemu zamlouvalo. Na nás jich moc nezbylo. Žila jsem v poměrně rušné domácnosti, jednoduché to nebylo, ale všichni jsme se měli moc rádi. Nemám proto, na co si stěžovat. Měla jsem dva bratry, ale roli silného bratra jsem zastala převážně já sama. Když měl někdo potíže, byla jsem první, kdo zasahoval, stala jsem se vůdcem malé smečky. Nerada bych tvrdila, že jsem záměrně vyvolávala konflikty, ale když se nějaké objevily, opravdu ráda jsem se jich zbavovala. Cítila jsem, že má síla může pomoci druhým, a tak se i stalo.

Chodila jsem do školy za časů, kdy se s dětmi zacházelo zcela jinak, než jste zvyklí. Pro fyzické tresty nebo slovní urážky nechodili učitelé daleko. Pokud se vám něco nepovedlo, neměli problém s tím vám přesně zdůraznit, co a jak jste kdy udělali špatně -v čem jste vy špatní. Určitě byla tato zkušenost zkouškou do života, ale ani z daleka ne tou nejtěžší. Příjemné to nebylo, byly však jiné věci, o které bylo potřeba se starat.
Když jsme opustili prostory školy, opravdu jsme to udělali, nejen napůl, hlavu jsme měli prázdnou, problémy ze školy byly dávno pryč. S čistým srdcem mohu říct, že jsme si užívali života. Každý moment. Já jsem žila tak naplno, jak mi jen příležitost dovolila. Celé dny jsem trávila venku, kdekoli. S jinými dětmi jsme objevovali okolní svět, alespoň ten, který nám nebyl odepřen. I kdyby byl ten kousek sebemenší, byli jsme za něj vděční.

Na tenhle pravidelný rituál si moc dobře pamatuji, stal se mým bezpečným prostorem, ke kterému jsem se vracela, kdykoli to šlo, i za nepříznivého počasí. Běžím lesem a každým nádechem cítím čerstvý vzduch, který se mi vší silou dere do plic. Každým výdechem jeho kousek odevzdávám zpět lesu. Cítím paprsky slunce na své tváři, na kůži po celém těle. Pod mýma nohama slyším praskat větve a listí stromů, po těle mám husí kůži, protože je pozdní říjen a počasí je každým dnem chladnější, nebe každým dnem krásnější a svět hraje všemi barvami, které si dovedu představit. Na holých chodidlech cítím strukturu země, kaluže vody, jež napršely minulou noc, se pod mou tíhou rázem rozletí na všechny strany. Bláto se každým mým krokem proboří o kousek níže. Každým krokem jsem rychlejší, cítím volnost, svobodu, ale také zodpovědnost, protože vím, že jednou budu muset zastavit. Musím se vrátit domů a splnit určité povinnosti, vrátit se za lidmi, kteří na mě čekají. Docházejí mi síly, protože jsem se ze školy nevrátila ani na oběd. Začínám mít hlad, ale zatím nechci opustit svůj les, zónu, která je na moment jen moje.
Musím se se svým lesem rozloučit, vzdát se nezávislosti, kterou mi právě v tuto chvíli nabízí. Neposlechnout hlas, který naléhá, ať zůstanu, touhu objevit všechno neobjevené, vše za hranicemi možností, dál a dál do neznáma. Zůstanu tady ještě chvíli, než se vrátím do reality. Musím to udělat, chci to udělat. A udělám to. Domů dorazím během pozdního odpoledne vyčerpaná, však odpočatá jako nikdy.

Vzpomínám si, jak mi sestra ráno slibovala, že nám donese z místního trhu mandarinky, o které ji prosil můj malý bráška minulý týden, těch jsme se ale nedočkali. Nepřekvapilo mě to, protože takto to vždy bývalo. Nedostatkové zboží a nedostatek peněz na to ho zaplatit. Vím, že to není její chyba, jenže to, že tyhle věci nejsou jen tak, dítěti nevysvětlíte. Snažím se ho uklidnit, marně, a tak mu slíbím, že jednou, až vyrostu, koupím mu tolik mandarinek, kolik sám dovede spořádat, že doba nezůstane stejná, jednou se vše změní, zdánlivé maličkosti, ze kterých má radost, ztratí svou hodnotu, stanou se běžnými a já si to budu moci dovolit. Vyprávím mu příběh, můj příběh o tom, že se stanu sklářem, takovým tím, který fouká do skla a vytváří objekty všemožných tvarů, protože to byl vždycky můj sen. Vím, že to není pravda, protože nežijeme ve snu a já budu muset dělat, cokoli bude potřeba, jen abych se uživila, neboť tohle je realita. Vysvětluji mu, že stejně jako já si jednou splním své sny, i on dokáže všechno, co bude chtít. A věřím tomu, jelikož svět jednou bude v pořádku a on bude vyrůstat v době, kdy se sny stávají realitou.