Barvy - Jana Nyklová (GP-K4)

Tichý zpěv meluzíny se dral skrz okenice v doprovodu praskajícího ohně. Temné prsty tmy se natahovaly přes denní světlo a zelená tráva se s posledními výdechy začala připravovat na zimu. Byl podzim. A jako obvykle touto dobou se rodina sešla u krbu obývacího pokoje. Děti si na zemi hrály s hračkami už z dob prarodičů, dospělí diskutovali a pohoda okupovala atmosféru.

„Tohle medvídě je červené!“ hlesla jedna z holčiček. „Ne, hnědé!“ pravila druhá. Horlivě se přely, dokud jedné nebylo vnuknuto nápadu se tázat staré dámy sedící v křesle. „Babi,“ přispěchalo ono dítě. „Jakou barvu má tenhle medvídek?“

Babička opatrně nahmatala její tváře a bodrý obličej jí začal zdobit úsměv: „Já už dávno nevidím mé dítě,“ pohladila dívenku po tváři. Zrak dítěte náhle kalil smutek. „No, barva je taková… červená,“ zašeptala. „Ne, není,“ a to už na nohách byla i druhá holčička.

Smích protnul řeči hádající se dvojice. „Když jsem byla ve vašem věku, to jsem ještě viděla,“ začala babička vyprávět a dítka si pomalu udělala pohodlí na nedaleké pohovce. „V té době vše zářilo barvami.“

Dnes už stařenka, kdysi vyrůstala s dvěma bratry, již ji dělali naschvál mnoha způsoby. Stříhání panenkám vlasy, odehrávaly její první lásky a další, jak to v sourozeneckém v tahu bývá. Avšak k nim lásko mřela. Společně vždy chodívali do mlýna pro chléb nebo nasbírat uhlí. V jejich společnosti, jak pravila, bylo citu bezpečí. Též chodívala do takzvaného pionýra. „No jo pionýr, to bejvávalo něco jako dnešní skauti,“ povídala. „Chodilo se na výlety a do přírody. A na pionýrských táborech se učívalo uzlovat a morseovka.“

„Nebývalo mobilů jako dnes. To pak jen někteří měli ještě takový ten starý telefon a k němu seznam jmen s telefonními čísly.“

Pak dále pokračovala, že chodila na prvomájové průvody. Vzpomněla si náhle též, jak její maminka zůstávala v domácnosti, protože její tatínek byl řezník. Tuze líbezně hrála na klavír. Společně s bratry ráda sedávala a poslouchala, jako teď vnoučata poslouchala ji.

Babička měla toho vskutku dosti, co říci, a když se dalšího dne rodinka vypravovala domů, tak si děti hrály na tehdejší dobu. Bratr jejich dovádění okřikl a následně si všimnul, že jedna z dívek s sebou přibrala onoho medvídka. „Mami, pár věcí jsem včera zaslechl z babiččiného vypravování. V dějepise jsme se ale učili, že ta doba zase tak příjemná nebyla,“ ptal se. „Víš, děti vidí svět jinýma očima. A i tak vypadají vzpomínky na ty časy.“