Komukoli prospěti můžeš... - Jan Hajduk (JAK-K2)

„Komukoli prospěti můžeš, prospívej rád, možno-li celému světu.“

Vyrůstám se svou rodinou v rodinném domě na vesnici. Ještě do nedávna jsme zde žili čtyři generace.  Moje prababička, babička s dědečkem, maminka s tatínkem a já. V naší rodině bylo vždy zvykem si navzájem pomáhat. Úkoly a povinnosti jsme měli rozděleny podle toho, co každý z rodiny dělá rád. Prababička byla doma v důchodě, tak nám vařila, dokud jí to zdraví dovolilo. Dědeček se staral o dům a zahradu, babička o domácnost, zahradu a taky někdy o mě. Maminka s tatínkem pomáhali všude, kde bylo třeba.  Každý měl na starost to své a věděl, co má dělat.

Nyní jsme zůstali doma jen tři. Já, moje maminka a babička. Abychom udrželi celý dům, zahradu a domácnost v dobrém stavu, musíme si tím ještě více navzájem pomáhat. Babička už nezvládá dělat všechny práce na zahradě. S pracemi na zahradě pomáhám mamince proto já. Sekám trávu, hrabu listí, sklízím dřevo na topení. Babička nám zase výborně uvaří a upeče.

 V loňském roce si moje mamka zlomila ošklivě nohu. Babička také nemohla chodit. Naši sousedé se nám sami nabídli pomáhat. Nakupovali nám potraviny, zalévali a sekali zahradu, dělali další nutné práce. V tu dobu jsem poznal, jak je vzájemná pomoc důležitá.

Protože jsem k vzájemné pomoci vychováván ve své rodině odmalička, nepřipadá mi nijak zvláštní pomáhat starým lidem v mém okolí, sousedům a mým kamarádům.  Každý člověk by si to měl uvědomit a hned by se nám všem žilo mnohem lépe a radostněji.