„Romantické“ rande - Barbora Šímová - (RH-K4)

Všichni máme jistě nějaké vtipné rodinné vzpomínky, které se buď staly v naší přítomnosti, nebo v minulých letech našich rodičů či prarodičů. A co si budeme povídat, některé z nich jsou opravdu dokonalé jednohubky.

Jednou, když jsem se mámy vyptávala na otázky, jak se s mým otcem poznali, a že jsem to dělávala často, mi nemohla zatajit jejich vtipnou historku o prvním rande. Jakmile mi to řekla, v zápětí jsem se poťouchle smála a vychutnávala si ten její ironický úsměv, jenž jí panoval na tváři. Doteď nevím, jakou reakci ode mě v ten moment očekávala.

Jejich první rande bylo stráveno hodinovým sezením v kavárně a poté šestihodinovým sezením v hospodě, páč má máma byla tehdy číšnicí, a zřejmě to byla ta nejlepší volba vzhledem k tomu, že do hospody, ve které pracovala dlouhé hodiny, chodil můj táta se svými přáteli z práce často. I když vlastně ten den nepracovala, ale spojitost to určitě mělo, například pivo zadarmo. Kdo by nebral pivo zadarmo?

Můj táta Jarda sebral jednoho dne všechnu odvahu, kterou v sobě byť našel, a pozval mou mámu na kávu, tudíž na takové menší rande. Má máma se jistě těšila, že si po oddychovém single období zase s někým vyjde, protože přece jí těžce táhlo na třicítku, a co si budeme nalhávat, mnozí z nás v těchto letech už byli připraveni zakládat rodinu. Díky bohu, že mě se to zatím netýká. Jelikož si oba dodnes pamatují, jaké datum to bylo, v kolik hodin se to stalo a dokonce i počasí, jež v ten den panovalo, zřejmě to považovali za velmi důležité, protože oba byli typy lidí, kteří si podobné informace nezapisovali, nepočítáme-li svatbu a den výročí. Být já na místě někoho z těch dvou, mám zapsáno mnohem více informací – kolik lidí se v kavárně a hospodě nacházelo, kolik si Jarda objednal piv, ale chápu, že tohle někdo může považovat za opravdu nepodstatné. Ale jak já vždycky říkám, každá zapsaná událost je důležitá.

Víme, že se tato událost odehrála v posledním měsíci roku, v prosinci. Nemám tušení, co je na tom pravdy, ale holt nám nezbývá nic jiného, než tomu věřit. Má máma čekala před kavárnou, kvůli nervozitě si podupávala nohou nebo jen vyhlížela svého budoucího manžela, který se během pár minut dostavil na místo srazu. Při pohledu na mého mladého tátu div jí důlky nevypadly z očí. No jo, byl to prostě fešák. Mohla se cítit zklamaně, nebo nadšeně, že přichází zrovna Jarda. Čekala totiž úplně někoho jiného – Zdeňka. Já sice Zdendu nikdy nepotkala, ale určitě to musel být jiný muž roku. Kdyby však vyhrál opravdovou cenu muže roku, mámino srdce, neexistovala bych a nepsala tenhle „velmi vtipný“ příběh.

Máma se s tím nakonec smířila. Smířila se s tím, že jí osud dohodil Jardu místo Zdeňka. Zřejmě kvůli tomu, že byl můj táta ten vyvolený, nebo to prostě bylo hloupé nedorozumění a nějak se to celé popletlo. Táta s mámou tedy vstoupili dovnitř do kavárny, posadili se na dřevěné židle, které jsem si představovala jako kožená křesla bílé barvy, ale to bych očividně chtěla moc, a objednali si kávu. Mohli si dát latte, espresso, americano, cappucino nebo irskou kávu, to už mi zůstalo záhadou, stejně jako to, o čem si povídali. Zřejmě to muselo být velmi zajímavé, jestliže se po hodině přesunuli do hospody.

Upřímnost na prvním místě brali asi hodně vážně. Ale možná přeci jen někdo z nich chtěl být opravdu upřímný. Máma si dala maximálně dvě skleničky vína, jak mi říkala, ale moc se mi tomu věřit nechce. Pokud to její víno chutnalo jako to, které si tehdy na jednom koncertě smíchala s kofolou, tak si Jarda těch piv musel dát aspoň šest. Vůbec nezapírám myšlenku, že byl úžasný nápad pít v hospodě, kde pracovala máma. Mohli to mít zadarmo. Ale určitě to muselo mít tu atmosféru „lásky.“ A jak znám mámu, tyčinky na stole nesměly chybět.

Nakonec jim to tedy úspěšně vyšlo, protože by se jinak nezrodil tak inteligentní člověk s něžně jízlivým humorem – já.

Myslím, že na tenhle příběh budu myslet ještě hodně dlouho. A určitě ho v nějaké situaci vytáhnu proti nim. To je jasné.