Já a moje dětství - Viktorie Nowotny - (GP24-K4)

Narodil jsem se v roce 1932 ve slovenském městě Kremnica v židovské rodině. Měl jsem mladší sestru a rodiče, kteří nás s láskou vychovávali. Žili jsme si celkem spokojeným životem. Vše se změnilo roku 1939, když území Česka obsadili Němci. Na Slovensku vznikl samostatný stát pod vedením Josefa Tisa, o kterém se vědělo, že velmi sympatizuje s nacisty. To znamenalo, že na Slovensku začala vlna antisemitismu. Náš klidný život se otočil o 180 stupňů a další vývoj poznamenal nejen moji rodinu, ale i celý národ. V roce 1941 jsme byli přinuceni nosit žlutou hvězdu a spousta kamarádů a přátel se nám začala buď vyhýbat, nebo na nás dokonce křičeli a já jako malý hoch jsem nechápal, co se to děje. Bylo to velmi těžké období, kdy se z kamarádů stali nepřátelé a udavači, kdy na nás na ulici plivali. Přitom před pár měsíci jsme si společně hrávali a navštěvovali se vzájemně, stejně jako naše rodiny.

Roku 1942 vznikly soustřeďovací tábory, kam byli ve velkém sváženi občané židovského původu. Bohužel došla řada na i na mou rodinu. Během chvíle mi vzali moji maminku, tatínka a milovanou sestru. Ano přiznám se, velmi jsem se bál a strach byl dennodenní chleba v táboře. Nevěděl jsem, co se stalo s mou sestrou a s rodiči a každý den jsem doufal, že se probudím a zjistím, že je to jen zlý sen. Ten pocit bezmocnosti bych nikomu už nikdy v životě nepřál. Život v táboře byl krutý a i slovo krutý je jen slabý odvar toho, co se v něm odehrávalo. Hlad, bití, šikana, smrt a zoufalství, pocit strachu o život, který pro dozorce vůbec nic neznamenal. Dostával jsem jen horkou vodu s bramborovými slupkami, takže jsme hledali jídlo, kde se dalo. Vzpomínám si na jednu příhodu, na kterou mám památku do konce života. Jídlo bylo velmi vzácné a jednou na hromadě odpadu jsme parta dětí našli kus plesnivého krajíce chleba. Ten pocit hladu nám zaslepil oči a začali jsme se o něj prát.  Bohužel jeden z dozorců si nás všiml a jako prvního mě chytil a obuškem praštil vší silou do hlavy. V té chvíli jsem se ocitl v bezvědomí a když jsem se probral říkaly staré ženy, že mám hlavu od krve, velkou prohlubeň na čele a že jsem tak tak unikl smrti. Vše bylo tak kruté, že jste měli pocit, že jste zamrzli v beznaději.

Na jaře roku 1944 přišel další osudový zlom. Byl jsem s ostatními naložen do vlaku, kde se za normálních okolností převážel dobytek. Vagon s dětmi byl plně obsazen a tak mě dali do vagónu k dospělým mužům. Jeden z vězňů si všiml, že dřevěná podlaha je porušená a bez váhání začal dělat vše pro to, aby ji uvolnil. Když v ní byla dostatečně velká díra, chtěl se spustit dolů, ale na poslední chvíli mě zahlédl. Mohl se klidně otočit, ale k mému překvapení to neudělal. Místo toho mě chytil a stáhl s sebou pod vlak. Pamatuju si, že i jiní muži se snažili dostat ven. Vlak odjel a my utíkali, co nám dech stačil. Cítil jsem ve svém nitru ohromnou svobodu a radost, mé myšlenky byly i přes velké vyčerpání překrásné. Několik mužů se oddělilo a šli za novým životem, ale já se držel svého zachránce. Po lese jsme chodili mnoho dní, nejedli jsme a spali v jeskyni. Po několika dnech jsme si dovolili vyjít i dále od naší skrýše a zahlédli jsme světlo oken velkého statku. Nejistě jsme zaklepali na dveře a otevřela nám polská rodina. Dali nám najíst, napít a já plakal dojetím. Později jsme se dozvěděli, že náš vlak mířil do Osvětimi. Rodina nás schovala u sebe a my jim pomáhali na statku. Hrozně mi chyběla moje rodina a stále jsem na ni myslel.

Po válce jsem se rozhodl, že se chci vrátit domů. Cesta zpátky byla těžká, občas mě někdo svezl, občas jsem šel pěšky. Nakonec jsem dorazil domů. Domov je slovo, které pro mnohé nic neznamená, ale pro mě bylo slovo domov něco překrásného, tak čistého a osvobozujícího od tak trpkých a zlých dnů. K mému velkému překvapení mi otevřela moje maminka. Maminka moje zlatá. Myslel jsem si, že ji už nikdy neuvidím. Oči se mi zalily slzami štěstí. A pak ještě jednou, to když se vrátila i moje setra. Můj otec bohužel koncentrační tábor nepřežil a byl pohřben v masovém hrobě. Naši rodinu to neskutečně zasáhlo a já si slíbil, že budu žít život tak, aby byl na mě pyšný. Zanedlouho nás vyhledal přes Červený kříž náš děda z Moravy, v roce 1945 přijel na Vánoce k nám a s maminkou se domluvili, že si mě vezme k sobě a zajistí mi vzdělání. Po pár letech mi maminka umřela, po ní i sestra. V padesátých letech přišla nepochopitelně další vlna šikany a totality a já byl vyhozen z vysoké školy. To, co jsem ale slíbil ve své duši tatínkovi, to jsem dodržel. Po vyhození ze školy jsem se přestěhoval do Ostravy, kde jsem začal pracovat v dole a našel si lásku svého života. Založil jsem zde klub turistů pro kardiaky a turistika byla s mou ženou naší společnou vášní. Se svou ženou jsem strávil neuvěřitelných 78 let. Měli jsme jednoho syna, na kterého jsem velmi pyšný. Celou dobu bydlím ve stejném bytě v Ostravě Porubě. Mám sousedy, o kterých mohu říct, že jsou má druhá rodina. Vážím si každého kousku chleba, vážím si každého kroku, svobody a a vážím si všech dobrých lidí, co umí rozdávat lásku a něhu, a hlavně, co mají pochopení pro druhého člověka a umí odpouštět. Já odpustil, ale nezapomenu. Zapomenout to nemůžu, to bolí.

Tento příběh mi vyprávěl náš skvělý soused a gentleman, který vždy hýří skvělou náladou. Jeho věk byste odhadli jen stěží, jak mladistvě působí. Vyprávím ho proto, abychom si všichni uvědomili, jak je svoboda křehkou věcí a jak těžkou realitu musely prožít minulé generace. A jak si musíme vážit toho, že žijeme v bezpečí a nechybí nám pro nás třeba tak samozřejmá věc, jakou je jídlo, spánek, rodina a teplo domova.