Kamarádství nezná hranic - Denisa Velčovská - (KNZ-K4)

Co si představit pod pojmem „kamarádství nezná hranic“? Každý si představíme něco jiného. Já si to představuji takhle.

Mám nejlepší kamarádku Natálku, a jak už to tak bývá, máme stejný vkus na kluky a z toho plynou i problémy. Letos v létě se nám líbil stejný kluk, o kterého jsme obě bojovaly. Ne, že bychom se fyzicky napadaly, ale v tu dobu jsme se nevyhledávaly. Jednoho krásného slunečného červencového dne jsem vyrazila s ostatními kamarády ven na školní hřiště. Po cestě jsme potkali pár jiných kamarádů, mimochodem i dotyčného Lukáše, o kterého jsme se s Natálkou přely, a ten mi s úsměvem na svém krásném opáleném obličeji ironicky řekl: „Víš o tom, že tě chce Natka v parku zmlátit?“

Tak jsem si v duchu řekla, že když mě chce zbít, tak si to s ní půjdu vyříkat. Už mě to nebavilo se hádat nebo ignorovat. Pobrala jsem odvahu a šla. Srdce mi bilo, ale když už jsem se odhodlala, chtěla jsem to dotáhnout do konce. Cesta, která jindy trvá pěšky deset minut, mi v tuto chvíli připadala jak věčnost. Došla jsem do parku a už zdáli jsem spatřila Natálku. Hned mi bylo divné, že leží na lavičce. Po přiblížení jsem si všimla, že dokonce zvrací a klepe se zimou, i když bylo teplo. Zapomněla jsem na naše neshody a rozběhla se směrem k ní.

V tu chvíli jsem ucítila alkohol a bylo mi jasné, která bije. V hlavě mi „šrotovalo“, jak jí pomoct. Věděla jsem, že nemůžu zavolat jejím ani mým rodičům, kteří by to nepochopili, ale naštěstí vím, že má tetu Janu, se kterou dobře vychází a které se svěřuje. Popadla jsem od opilé Natálky telefon, naštěstí znám její heslo a tetu vytočila. Vše jsem jí popsala a během deseti minut teta přijela Natku vyzvednout. Ta se stihla ještě několikrát pozvracet, tak jsem jí aspoň přidržela vlasy, ať si nezašpiní i ty.

A z toho plyne, že kamarádství opravdu nezná hranic. Mohla jsem se na ní vykašlat tak jako ostatní, kteří s ní byli, mohla jsem se jí smát, ale je to moje kamarádka, takže hrdost šla bokem. Po této „nehodě“ mi Natálka napsala jen, že mi děkuje, ale dál jsme se nějak nebavily. Teď už se bavíme a jsem ráda, že jí mám, protože nevím, co bych bez ní dělala, hrozně mi ve všem pomáhá, stejně jako já pomáhám jí, nebo se aspoň snažím.

Samozřejmě že se ještě někdy v něčem neshodneme, ale obě víme, že se nechceme přestat bavit, tak si vždycky zajdeme ven pokecat a vyřešit to mezi sebou. Tak „pevné“ přátelství jako mám s Natálkou, jsem ještě neměla. A snad bude napořád.