Vzpomínky na školu a krásné dětství - Alžběta Dluhošová - (GP24-K4)

Dne pátého června letošního roku tomu bylo 94 let, co na tento svět poprvé pohlédl můj strýc Jirka. Dnes, při oslavě jeho narozenin sedím a se zájmem poslouchám jeho vzpomínky, jak prožil své dětství a jaké to bylo, když navštěvoval školu. Sedím, poslouchám a snažím se vžít do jeho zážitků.

Narodil se v roce 1930 rodičům Anastázii a Robertovi, kteří pocházeli z Prostějova. Byl o 10 minut starší než bratr Antonín. Jelikož rodiče vlastnili malé hospodářství, musel již od útlého mládí s bratrem pomáhat. Jezdil s koňmi, okopával brambory, řepu, při žních vázal snopky obilí, pásl krávy a husy.

Samozřejmě si přitom stihli s kamarády zahrát kuličky, proběhnout se s ráfkem od kola, který popoháněli dřevěným klackem, sestrojit chůdy, zaplavat si v Odře, a dokonce i zprovoznit starý mlýn, který měl jako první a jediný v Polance přetlakovou Francisovu turbínu. A to tak, že uvolnili stavidlo a pustili strouhu, která naplňovala rybníky na mlýnské kolo.

V roce 1937 nastoupil jako prvňáček do první obecné školy v Polance. Třídní učitelka byla paní Kubicová, která pocházela ze Svinova.

Panem řídicím (dnes ředitel) byl v té době pan učitel Javorek. Bývalý legionář z první světové války a pocházel z Klimkovic.

Dominantou třídy byla kachlová kamna, ve kterých se v zimě topilo. Další zajímavostí bylo plivátko, umístěné v zadním rohu třídy a umyvadlo s džbánem na vodou. Na stěně visela rákoska, kterou pan řídící s oblibou používal, protože jeho heslo znělo: Komenský-Frištenský. (Gustav Frištenský - zápasník v řeckořímském zápase za Rakouska – Uherska a první republiky).

Před tabulí, která byla dvoukřídlá se nacházel stupínek. Děti seděly v dřevěných lavicích po dvou. V prvním pololetí se učily psát na křídlovou tabulku Kamíčkem (Mastek).

Po prázdninách již v každé lavici přibyly dva kalamáře a děti psaly pérem značky Iridium Typid USA. Předměty, které se tenkrát vyučovaly byly Krasopis (paní učitelka Kubicová), Tělocvik (paní učitelka Kubicová), Počty (dnešní Matematika, pan řídící Javorek), Český Jazyk (paní učitelka Kytrychová), Náboženství (pan farář Vičar - sloužící v té době na farnosti v Polance). K výuce rovněž patřily výlety pěšky do Kyjovic na koupaliště, kde chytali do rukou raky, na Mexiko, na Čeladnou, kde byli ubytování v hotelu “ Charbulák” a taky místní kino.

Na svačinu jim maminka zabalila do pytlíku od mouky chleba se sádlem nebo marmeládou. Když se klukům podařilo pytlík roztrhnout nosili svačinu pouze v kapse. Na jaře s ostatními dětmi mezi sebou soutěžili, kdo bude první do školy chodit bez bot.

V roce 1938 po okupaci Německem patřila Polanka do protektorátu Čechy a Morava, byl na místo řídícího dosazen německý učitel Doba. Když se fronta přiblížila k Ostravě, děti do školy nesměly chodit, protože budova byla předělaná na Lazaret (Nemocnice). Při ústupu jí Němci zapálili, a proto byla v místě dnešního obchodu Hruška postavena provizorní dřevěná škola a děti mohly opět navštěvovat výuku. Strejdovi a jeho kamarádům se v ní moc líbilo, protože si našli zábavu ve třech kadibudkách, kde strašili ostatní děti.

Po osvobození nastoupil na místo řídícího pan František Lubojatský, který se vrátil z koncentračního tábora Osvětim. Byl to vynikající matematik, a říkalo se mu Franta bez brady. (k tomuto zranění přišel v koncentračním táboře surovým zacházením ze strany krutých dozorců) Strejda navštěvoval kurz, aby se doučil co zameškal. Pak přešel na čtyři roky měšťanky a tím dokončil základní školu. A nastoupil do Vítkovic na učiliště jako Nástrojář. Tím okamžikem mu skončilo nádherné a bezstarostné dětství.

Dnes již jako šedovlasý dědeček na toto své krásné, i když někdy i velmi nebezpečné dětství s upřímnou radostí vzpomíná. Vzpomíná na kamarády, které s láskou označuje domnělou etiketou “ NEJ”, stejně tak na učitele, kteří mnohdy při výuce nešli pro facku daleko, na úžasnou, čistou a nezničenou přírodu a mi nezbývá ,než tiše sedět. Sedět ..... poslouchat .... a snít....... strejdo Jirko, DĚKUJI.

S laskavým svolením pana Jiřího Radische s úctou sepsala Alžběta Dluhošová