Moje babička Štěpánka - Helena Kubicová (GP-K3)

Druhým nejstarším člověkem v mé rodině je taťkova mamka, to znamená moje babička. Jmenuje se Štěpánka a narodila se nedlouho po druhé světové válce, v roce 1949 v Ostravě-Zábřehu.

Oba její rodiče pracovali v Dopravním podniku jako řidiči tramvají. Protože řidiči mívají různě dlouhé směny a tramvaje museli převážet cestující i o sobotách a nedělích, proto babička jako malá trávila hodně času u své babičky a tety v Suchdolu nad Odrou.

Suchdol nad Odrou v té době byla trochu větší vesnice, lidé tam žili v rodinných domech a většina z nich chovala domácí zvířata. Nejvíce se chovaly slepice, králíci a prasata. Bohatší sedláci mívali krávy a taky koně, kteří jim pomáhali při práci na poli.

Babička vzpomínala na to, jak se sestřenicemi a bratranci chodila z kurníku vybírat slepičí vajíčka. Její děda vždycky ráno nasekal na louce za domem trávu do velkého koše a tu pak děti rozdělovaly do kotců králíkům. Jednou v létě prý mojí babičku naháněl po dvorku rozzlobený houser a štípl jí do lýtka. Malá Štěpánka strašně brečela. Slyšela to teta a dávají na bolavé místo obklad z jitrocele. Tak se na vesnici kdysi léčilo, Používají se různé léčivé byliny a do lékárny se chodilo jen při vážných nemocech.

Když babička dorostla do školního věku, vrátila se do Ostravy-Zábřehu a tam začala chodit do školy. Tamější škola taky vypadala jako z vesnice. Říkalo se takové škole malotřídka, protože v jedné třídě se učily děti ze dvou nebo tří ročníku. Jeden učitel tak měl na starost třeba 40 dětí.

Z prvního školního roku si babička vzpomněla, jak nosila v ubrousku svačinu, ale vodu k pití si s ostatními dětmi nabírali u pumpy na školní zahradě. Hodně jsem se nasmála, když mi Babička vyprávěla, jak si v kapsičce od šatiček nosila do první třídy dudlík. Vždycky o přestávce vyběhla na chodbu, pocumlala si dudlík a vrátila se zpátky do třídy.

Když babička začala chodit do 3. třídy, narodil se jí bratr a to znamenalo i více povinnosti doma. Už nemohla jenom běhat až do večera po venku, ale musela pomáhat i své mamince. Vstávání a utírání prachu jí bavilo, ale nerada umývala nádobí. V té době se chodilo do školy i do práce taky v sobotu. Sobotní odpoledne patřilo vyklepávání koberců. Tuhle těžkou práci dělal babičky tatínek. Sroloval koberec, naložil si ho na rameno, vzal klepadlo a šel ven. Tehdy před každým domem stály železné konstrukce. kterým se říkalo klepáče. Přes ty přehodil koberec a silným boucháním klepadlem se z něj prach dostal pryč. A prášilo se doma opravdu hodně, protože se topilo uhlím a dřevem v kamnech.

V době babiččina dětství se skoro nesmělo jezdit do zahraničí. Babiččini rodiče nebyli moc bohatí, takže si nemohli dovolit auto. Prázdniny a dovolenou trávili zase u tety v Suchdole nad Odrou, anebo v rekreačním středisku Dolní Lomné v Beskydech.

I když babiččina rodina žila skromně, babička na své dětství ráda vzpomíná.