Pohádka O lidech a všedních i nevšedních věcech - 2. díl

Mužský hlas se však neustále přibližoval."Petře! Tomáši! Kde jste? Ozvěte se!" Kluci se ale zcela nepochopitelně ještě více rozběhli, a to úplně opačným směrem.

"Neutíkejte"! volal ten hlas a nezadržitelně se přibližoval ke stromečku, u kterého se ještě před chvílí oba kluci koulovali."
Kam utíkají a proč?" pomyslel si stromeček.
"Vždyť za chvíli bude tma a přijde noc a co si ti dva počnou sami v lese?" 

Kluci však zatím se smíchem klopýtají přes pařezy a výlomy ve sněhu a aniž to tuší, ocitají se stále hlouběji a hlouběji v hustém lesním porostu.Na nebi se rozsvěcují další a další hvězdy.

A tam dole v domku, v té předaleké dálce, kde žijí lidé, kteří se mají navzájem jen rádi a neubližují si, chystá mladá žena večeři pro své dvě děti - Tomáše a Petra, a pro svého muže, který se vydal je hledat, když se dlouho nevraceli domů.

Občas se podívá z okna směrem k lesu a zachvěje se při pohledu na vycházející hvězdy.
"Kde jen jsou? Už tady měli dávno být!" vzdychne a starostlivě se zamyslí.
Nikdo však nepřichází. Naposledy se podívá z okna, v zamyšlení zasedne ke stolu a celá se roztřese.

V té chvíli se totiž otevrřou dveře a do vytopené a potemnělé místnosti pozvolna vchází podivná postava, podivný host. Ta postava je celá temně bílá, vysoká, má nejasné obrysy, čiší z ní chlad a má veliké, převeliké oči.
Do místnosti vešel pan Strach.

Žena se podívala na záhadného příchozího a podivně se zachvěla. Tam někde venku se stmívá a v té nastávající tmě jsou její děti a ona tady v teple své světnice na ně čeká.

A najednou si přijde zcela nepozván tento podivný host s podivným pohledem svých velikánských očí. Strach přistupuje stále blíže, až usedne těsně vedle ní na židli a po celou tu dobu z ní vůbec ty své oči nespustí. Oba mlčí. Jen ta žena začíná velice překotně uklízet. Už se nedívá z oken, jen rychle, jakoby v horečce neustále něco dělá. A už se nedá říci, že čeká sama. Protože ona čeká se Strachem… s velikým panem Strachem.

A její pan Strach je temný a ona se jej bojí, protože přes něj nevidí žádné světýlko a žádnou naději. Bojí se a v jejím srdci je bolestná tma, úzkostná a neprostupná, a ani žádná práce jí nepomáhá tuto tmu rozptýlit a prosvětlit.

A pan Strach už nesedí pouze za stolem, ale rozklenul se po celém pokoji, od stropu až po podlahu a ode zdi ke zdi. Celá místnost je jím zcela zaplněná.
A ta žena usedá a pláče.

Venku v kopcích se třpytí bílé krystalky sněhu a děti se náhle zarazí.
„Nezabloudili jsme?“ ptá se jedno druhého.
„Zabloudili?“
„Nebude mít o nás už maminka strach?“
„A kde je tatínek?“
„A kde jsme my?“

Oba kluci se zarazí, zastaví ve svém poskakování a začínají se rozhlížet po cestě zpět, k tomu stromečku, u kterého před chvílí ještě byli. „Musíme se vrátit k tomu stromku a pak už najdeme cestu domů!“ Otáčejí se, hledají ve sněhu své stopy.

Také k nim přišel náhle v tuto chvíli pan Strach, ale ten není zlý a temný, není zlověstný. Je celý bílý, sice neprostupný, také přes něj není vidět, protože je hustý jako mlha, ale není beznadějný, svítí podobně jako krystalky sněhu střepinkami naděje. „Musíme spěchat domů, ať se maminka příliš nezlobí!“ říkají si kluci. Bohužel se však oba nechají zmást svými vlastními stopami a rozběhnou se zcela opačným směrem…

V lese je totiž zahlídla lživá paní Lest.