Příběh mého kamarádství - Filip Švehla - (KNZ-K2)

Jednoho dne, cestou ze školy, jsem procházel kolem mateřské školky, kam jsem chodil, když jsem byl mladší. Zastavila mě bývalá paní učitelka Ivanka, která se mě ptala, jak se mám, jak se líbí ve škole, jak se mi tam daří a jestli mám spoustu kamarádů. Zamyslel jsem se nad tím, jaké kamarády vlastně mám, jestli jich je spousta a také jestli jsou všichni jen ve škole.

Když jsem chodil do školky, moc kamarádů jsem tehdy neměl. Ve školce jsem si hrál raději sám nebo s paní učitelkou, odpoledne jsem pak trávil většinou s rodiči a prarodiči. Kamarádi mi nijak nechyběli. Zatím jsem si neuvědomoval, že přijde čas a kamarádi budou součástí mého života a budu je opravdu potřebovat.

S nástupem do školy jsem měl najednou ve třídě i jiné děti, než byly ve školce, ty jsem neznal. Snažil jsem je poznat, ale hodně z nich se znalo už ze školky a nepustili nikoho mezi sebe. K tomu všemu u nás řádila epidemie a do školy jsme skoro vůbec nechodili. Se svými spolužáky jsem se neviděli a každý byl zavřený doma. Tento stav trval téměř rok a bylo dost obtížné vrátit se zpět do starých kolejí. Protože jsem byl už starší, kamarády jsem si našel. Přispěl k tomu pobyt ve škole v přírodě, kde bylo moc fajn a všichni jsme si to moc užili.

Dnes můžu říct, že mám dva kamarády, kteří jsou mi opravdu blízcí. Oba jsou z mé školy – Maty je v naší třídě, Kristián chodí do jiné třídy. S Kikim bydlíme naproti sobě, chodíme spolu ven, na výlety, sportujeme. Je to moc fajn!

A proč je vlastně potřeba mít kamarády? Člověk potřebuje mít někoho, na koho se může spolehnout, když je mu ouvej. Někoho, před kým může být sám sebou, kdo se mu nebude smát, nebude na něj zlý, může mu svěřit tajemství. Je pravda, že i maminka a tatínek nebo babička a dědeček mohou být našimi kamarády. Ale mít kamaráda ve svém věku je také důležité.

Kdybychom neměli kamarády, náš život by byl strašně prázdný. A tak to prostě je!