Živá voda – naděje bílých jelenů - Aneta Kubalová (ŽV-K3)

Vítězná práce - ohodnocena odbornou komisí.

Bílý jelen se táhl už několik dní po cestě, kde každý rok chodí nejsilnější samec ze stáda. Tudíž bílý jelen. Jakmile zemře jeden, za pár dní, ne-li v ten den, se narodí další. A to je koloběh. 

Vysílený jelen upadl do bezvědomí.

Probudil se na nádherné louce a lehl si na zem. Před ním si hrála jeho mláďata. Spokojeně se na ně díval. Někdo si k němu přilehl. Byla to jeho družka a on se na ni usmál. Ona jen spokojeně zabručela. V dálce uviděl blížící se postavu, což zapříčinilo, že se polekal. Měla hůl, větší než ona sama, a byla zahalená v plášti. Přibližovala se. Družka se k jelenovi natiskla, ale on si po chvilce uvědomil, že je to jeho pán, avšak mu neporoučí. Spokojeně zabručel. A to už se uvolnila i jeho družka. Osoba přišla k nim a řekla jelenovi, že je výjimečný, že se nesmí vzdát.

Jelen se probudil. Podivil se. Nebyl mrtvý a ani necítil rozdvojenou duši.  Pomyslel si, že to asi byla jen únava, a tak pokračoval v cestě. 

Po dvou týdnech neustálého chození a trpění z vyčerpání došel na menší paseku. Chtěl jít dál, avšak mu to nedovolily jeho svaly a tělo, které už také propadalo zoufalství. Stejně jako duše. Už to nevydržel a lehl si. Usnul. Navždy. Možná...

Podvědomí. Osoba. Sny. Cesty. Družka. Mláďata. Výjimečnost... To vše se mu honilo hlavou při nekonečném snu, nehýbal se však. Přeci spal. Ovšem cítil. Nebyl mrtvý, spal. Cítil podvědomí, které říkalo, že se dokáže probudit a jít dál. Jelen se přes všechen stres a únavu pokusil probudit. Po několika namáhavých minutách se mu to konečně povedlo a on otevřel oči. Ztěžka dýchal. Divil se sám sobě, ale vzal si pánova slova k srdci. Nesmí se vzdát. Po cestě přemýšlel. Byla to budoucnost? Dokáže najít Krystal bílých jelenů? To vše se mu honilo hlavou, ale šel dál. Únava ho přešla. 

Po měsíci bloudění v lesích a horách jelen opět padl. Ale jen únavou. Jen spal. Měl bludy. Šel k němu jeho pán. Ale on nevěděl, že je to jeho pán. Byl stejný jako v tom snu. Hůl a plášť. Byl už úplně u něj. Dotknul se ho. Ale to už nebylo v bludech. To bylo doopravdy. Pohladil ho po hlavě. Jelen se na něj zmateně podíval, ale nechal ho. ,,Kitty, kyev num lordes," zašeptal. Jelen mu rozuměl. Říkal: „Neboj, já ti neublížím.“ Podal mu lahvičku. ,,Kind sore," [Otevři pusu.] zašeptal znovu. Jelen otevřel pusu, tak, jak mu pán řekl. Věděl, že se ho nemusí bát. Nalil mu do tlamy průzračnou, jemně svítící tekutinu. Jelen se zničehonic začal vznášet a zářit. Zaklonil hlavu a do hrudi se mu linula barevná záře složená z modré, bílé, stříbrné a fialové. Jelen cítil, jak nabírá sílu. Zvětšily se mu parohy, které potom i nabraly barvu té záře, která mu před chvílí svíjela celé tělo. Když se opět položil na zem, stál tam mohutný, silný a především barevný a mírně zářící jelen. Jelen si sám sebe prohlížel s údivem. ,,Kun ti miste," [Pojď za mnou.] Jelen na sebe pohlédl a pak se rozešel. Přímo za osobou.

Šli jen několik minut a pak jelen s údivem pozoroval paseku, na kterou došli. Uprostřed zářící jezírko a vedle něj obrovský zatočený strom, na němž poskakují barevné veverky s různými magickými schopnostmi. Na druhé straně leží velký balvan a na něm si hoví drak. Za jezírkem teče velký vodopád a kolem něj poletují kolibříci a jiní barevní ptáci. Zpoza stromu vycházející Pegas přímo proti jednorožci, který jde z druhé strany, dodává místu magičnost a vznešenost. Jelen překvapeně vydechnul. ,,Kyev fik, thon si magente," [Já vím, je to úžasné.] řekla osoba s úsměvem a při tom se dívala na nádhernou paseku.

Jelen si došel do stínu pod strom, že si odpočine. Avšak veverky nahoře pískaly a smály se. Jelen se zvedl a šel směrem teď už ke spícímu drakovi. Drak si ze spánku odfrknul, a tak šel jelen do bezpečné vzdálenosti. Za chvíli usnul. Probudil se a měl tak sucho v krku, že musel neochotně vstát a dojít se napít k jezírku. To, naštěstí pro něj, bylo jen pár kroků. Ne jako na měsíční cestě. Jakmile ponořil jazyk pod hladinu průzračné vody, pocítil napnutí všech svých svalů a zesílení. Pil však dál. Teď byl silný jak duševně, tak tělesně, takže ho to nezneklidnilo. Přistoupila k němu postava a pohladila ho po mohutném krku. ,,Si thon lie vaner," [To je živá voda.] řekla osoba a dívala se na něj, jak pije. Jelen jen souhlasně, ale s úžasem pokýval hlavou na znamení, že chápe. Živá voda? To nikdy v životě neslyšel... 

Znovu se musel vydat na cestu. Přímo ke Krystalu bílých jelenů. Pán mu dal na cestu více lahviček živé vody, protože bez ní by to nezvládl. Každý den si musel dávat lahvičku. Jen ta ho držela při životě. Pán mu řekl, že krystal je asi sedm mil od paseky. Při normálním tempu by tam měl dorazit zhruba dvanáctý den za rozbřesku. 

Po pár dnech začal jelen pociťovat únavu. Vypil další lahvičku, ale nějak
nepomáhala. Jelen se zalekl, ale věděl, že musí pokračovat, a tak šel dál. Opět měl bludy. Například viděl draka, i když tam nebyl. Už byl zkrátka vysílený. Upadl. Znovu. 

Blesklo se mu před očima. Uviděl Krystal bílých jelenů a pak začal foukat opravdu silný vítr. A on se od něj začal oddalovat, až se nakonec probudil na stejném místě, jako usnul. Dráždilo ho vidět krystal, a nemít ho. Ale nebyla to chamtivost. Napil se z lahvičky a pokračoval v cestě. Podlamovaly se mu nohy, avšak vydržel to.

Za dva dny dorazil k obrovské jeskyni, kde z dálky viděl slabé světlo. Stejné jako v bludech. Věděl, že jeho utrpení skončilo. Rozešel se k jeskyni a pak do ní opatrně vkročil. Jeden krok, druhý, třetí...

Šel dlouhou chodbou a viděl světlo. Jeskyně byla tmavá, jen sem tam se mihnul nějaký pruh světla. Na zemi byly rozházené kameny. Šel blíž. Uviděl ho tam! Po několika měsících ho našel. Cítil se výjimečný, protože ho jeleni hledají odjakživa. Vešel. Krystal tam stál na vyvýšeném místě, vložený v kamenu. Měl tmavě modrou barvu a zářily v něm plamínky černé a červené. Podivil se. Vedly k němu schody. Jelen udělal první krok a v tu chvíli vzplály pochodně kolem celé jeskyně. Nelekl se. Byl tak šťastný, že skoro nedýchal. Další krok. Znovu šel. Byl tak nabitý energií... Po schodech pomalu vystoupal nahoru se zrakem upřeným na krystal. Uviděl na zemi čtyři tlačítka s velikostí akorát na kopýtka. Postupně tam dal všechny čtyři nohy. Zatlačil sebou do země. Začal zářit a pak se stalo to, co poprvé, když vypil živou vodu. A najednou ho obrovská záře, která v blesku zaplnila celou jeskyni, odhodila do rohu. 

Když se probudil a rozkoukal se, uviděl krystal. Byl jiný. Měl světle modrou
barvu s plamínky fialové, stříbrné, bílé, tyrkysové a sem tam i růžové. Podvědomí mu říkalo, že se má vrátit, a tak naposled zatřásl hlavou, aby se
uklidnil, a vydal se zpět na paseku. Málem by zapomněl, kdyby ho nepřepadla
únava, že se musí napít. Vypil další lahvičku. 

Za několik dní se přiblížil pasece. Celou cestu přemýšlel. O tom, jaké to teď bude. Stejné, lepší, horší... Představy, scény a tak dál. 

Konečně byl v lese, který vedl k pasece. Vkročil do ní a všechny pohledy padly na něj. Včetně pánova. Chvilku bylo ticho, ale pak se rozezněly zvuky podobné jásání, a jelen se musel usmát. Udělali kolem něj kruh. Zahlédl v něm i toho namyšleného draka, jak se na něj uznale díval. Usmál se na něj. Pán k němu přistoupil. ,,Ji kun banisty ad ji hepl jire punt," [Ty jsi výjimečný a zachránil jsi svůj druh]. Jelen na něj pohlédl a pán ustoupil. Kruh se začal rozevírat a vyšli z něj jeleni. Bílí jeleni. Jelen se na to překvapeně díval. Najednou se k němu jedna skupina nahrnula. Byla to jeho malá sestra, bratr, matka... a jeho družka. Jelen byl šťastný. Měl vše zpátky a bylo mu jasné, že to bude lepší.

A něco na konec? Živá voda dokáže zachránit hodně životů anebo pomoct právě v tak velké události, jako je příběh o Krystalu bílých jelenů. Protože bez ní by tam jelen nedošel. Nikdy.